Bellevue

todle je nejlepší tv věc, kterou jsem viděl, klenot... Hrušínského minimálně stokrát zaznějící "co?" za jeho každou druhou větou vytváří z diváka spoluučasníka jeho psychického "teroru" "nebohé oběti" jeho manželky. Klaustrofobická atmosféra tohoto dílka je velmi autentická a jeho poselství je velmi přesvědčivé...skoro to svádí napsat, "todle je jak ze života". (12.03.2009)

Film o neúspěšném herci, který si stále namlouvá, že vina není na jeho straně. Jeho trpělivá, ale už otrávená manželka musí vše poslouchat, a už ji nebaví ani odpovídat. Našla si nového přítele a má s ním odjet do Itálie. Vlak jí jede hned po posledním představení v divadle, kde s manželem působí. Shodou okolností dostane i její manžel v tomto představení záskok za jiného herce. Výsledkem je ovšem fiasko. Jak v divadle, tak v životě. (04.06.2020)

Výborná televízna hra s dokonalým herectvom Rudolfa Hrušínského. Do jedného večera skoncentrovaný príbeh o túžbe lietať aj po 16 rokoch života v klietke. Poznanie, že mizerná istota je lepšia, ako nejasná perspektíva, oboch manželov vracia do klietky, aj keď dvierka na nej boli otvorené. Rok dokončenia TV filmu napovedá, že hra nie je iba o dvoch neúspešných hercoch a ich túžbe vymaniť sa z doterajšieho života. (14.04.2010)

Hrušínský ve fenomenální roli mizerného herce neschopného sebereflexe. Tendence konce padesátých let, která zobrazovala hrdiny se zpackaným životem, žijící v iluzi, která se z diváckého/čtenářského pohledu jevila jako deziluzivní a která vyvrcholila v letech sedmdesátých (v literatuře třeba Páralovou černou pentalogií), se tu projevuje naplno. Ve Fryově archetypální typologii mluvíme o nižším mimetickém módu, tedy o hrdinovi, který se čtenáři představuje jako bytost, které se nechceme přiblížit, na jehož utrpení se díváme se směsicí soucitu a odporu. Přesně tím je Hrušínského hrdina, který nebojuje s utíkajícím časem (znázorněném v první třetině pregnantně - tikajícími hodinami), ale který si nalhává, že má všechno ještě před sebou a ztrácí tak i to poslední pouto s realitou a s vůlí něco změnit. Nezapomenutelný koncert. (10.01.2011)

Být, či nebýt oblastním hercem podřadných rolí? To je, oč tu běží. Bellevue ukazuje, co se z žoviálních hereckých historek nedozvíme. Že na jednoho herce hýčkaného publikem připadá třeba deset sotva průměrných a nejméně jeden zcela neúspěšný, který je všemi těmi rozevlátými miláčky publika tupen a vysmíván. Že není všechno o "hereckém štěstíčku", jak to někteří afektovaní "kumštýři" rádi říkají a že na míru úspěchu v této profesi má kromě talentu nemalý vliv i charakter, sebevědomí, jistá míra otrlosti a další faktory. Hra se zabývá labilní existencí divadelního outsidera a podíl kolegů na jeho osudu spíš naznačuje v druhém plánu. To je možná škoda, je to zajímavé téma. Nicméně karty jsou rozdány takto: Herec Kraus je jakýmsi doktorem Cvachem jednoho divadla. Vhodný k "držení háků", ale neschopný jemné chirurgie. Ta analogie se opravdu nabízí. Stejně jako Cvach si i Kraus vytrvale namlouvá, že je držen stranou ze závisti nebo obav, že by mohl být nebezpečnou konkurencí. Končí sezóna, jeho rozvedená žena a jen o málo úspěšnější herečka se chystá praštit s tělkou o zem a provdat se za bohatého cizince, Krause čeká další nejistá sezóna a záskok za nemocného kolegu, který bere jako příležitost ukázat, co v něm vězí. A stejně jako Cvach netuší, že jeho velká příležistost je chytrý způsob, jak mu srazit hřebínek konfrontací s tím jeho věčným "kdyby". Rudolf Hrušínský podal přesvědčivě vnitřně zlomeného a navenek hrdého fušera, Blanka Bohdanová je ztělesněním rezignace nad jakoukoli životní perspektivou a Radovan Lukavský hraje opět svou otravnou šarži mravního arbitra, který pořád někomu domlouvá a se všemi to myslí dobře. Ostatní postavy jsou spíš homogenní divadelní fauna. Nejsilnější moment: Hrušínský koketuje s představou, jak by zahrál Hamleta a s důrazem na nesprávná slova a s dikcí plnou zhnusení deklamuje část jeho monologu, o které se domnívá, že vystihuje jeho situaci. "To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, nadustost panstva, útlak násilníků, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh´svůj propouštěcí list si napsat. Třeba šídlem." 80% (08.08.2010)