Režie:
Jiří BělkaScénář:
Jiří ŠotolaKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrají:
Rudolf Hrušínský, Blanka Bohdanová, Radovan Lukavský, Karel Pavlík, Karel Houska, Josef Bláha, Otakar Brousek st., Luba Skořepová, Josef Abrhám, Jan Faltýnek, Ivo Niederle, Svatopluk Skládal (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hrdina televizní hry Jiřího Šotoly nepřestal být dobrým hercem. On jím totiž nikdy nebyl. Jeho tragédie je v tom, že to nikdy nevěděl a netušil. Nikdy si nepřipustil, že nemá talent. Ovšemže neměl úspěch, ale příčinu neúspěchu viděl v jiných věcech, v nedostatku příležitosti pro dobrou roli, v neschopnosti „drát se dopředu“. Možná, že řada okolností a příkladů mu snadno takovou představu vnukla. Ale co jeho talentovaná bývalá žena? Herecké mistrovství Rudolfa Hrušínského a Blanky Bohdanové zařadilo tento film z roku 1969 mezi skvosty televizní tvorby. (Česká televize)
(více)Recenze (48)
Hrušínský ve fenomenální roli mizerného herce neschopného sebereflexe. Tendence konce padesátých let, která zobrazovala hrdiny se zpackaným životem, žijící v iluzi, která se z diváckého/čtenářského pohledu jevila jako deziluzivní a která vyvrcholila v letech sedmdesátých (v literatuře třeba Páralovou černou pentalogií), se tu projevuje naplno. Ve Fryově archetypální typologii mluvíme o nižším mimetickém módu, tedy o hrdinovi, který se čtenáři představuje jako bytost, které se nechceme přiblížit, na jehož utrpení se díváme se směsicí soucitu a odporu. Přesně tím je Hrušínského hrdina, který nebojuje s utíkajícím časem (znázorněném v první třetině pregnantně - tikajícími hodinami), ale který si nalhává, že má všechno ještě před sebou a ztrácí tak i to poslední pouto s realitou a s vůlí něco změnit. Nezapomenutelný koncert. ()
Expozice zachycuje špatného herce, který dodýchává svou poslední životní roli vším, co si kdy myslel, že si osvojil. V odcizeném – již rozvedeném – vztahu s líčící se herečkou, jež tuší kdesi vpředu spíše vidinu než pevninu přímořského zkolébání bezstarostného dolce far niente, napíná slova svého monologu jako tětivu, ale namísto šípů má jen částice. Bezobsažný projev, který jen ojediněle vzbudí u partnerky repliku, odpovídá rukám hmatajícím ve tmě po čemsi známém. Co? Co? Co? Rytmus naslepo rozdávaných bodanců, to je jeho pravý tep, a ten potvrzuje, že je život jinde. A to na jevišti, kde nevalně zaskočí za nemocného kolegu, ale šťastný, že postava v něm ožila, jiskří její energií i mimo scénu a stejně rychle chladne, když zjistí, že možná tento svět, kde může jedině žít, i když špatně, zřejmě ztratí. Drama uzavírá scéna milosrdenství, kdy se druhdy mlčenlivá žena obětuje – namísto, aby odjela na vysněný jih s vysněným mužem, – uléhá vedle toho, kdo nakonec po vteřinách projeveného souladu opět sahá po jehlách svých vyprázdněných slov. ()
Kdybych měl někomu názorně ukázat jak má vypadat dokonalý mužský herecký projev, kterému uvěříte každé slovo, mrknutí oka, pohyb tváře nebo jakoukoliv gestikulaci, pak bych mu pustil Rudolfa Hrušínského v této mistrovské inscenaci Jiřího Bělky, Bellevue. To samé platí o ženské roli, kterou zde ztvárnila Blanka Bohdanová. Tohle je filmová učebnice pro DAMU i FAMU. ()
todle je nejlepší tv věc, kterou jsem viděl, klenot... Hrušínského minimálně stokrát zaznějící "co?" za jeho každou druhou větou vytváří z diváka spoluučasníka jeho psychického "teroru" "nebohé oběti" jeho manželky. Klaustrofobická atmosféra tohoto dílka je velmi autentická a jeho poselství je velmi přesvědčivé...skoro to svádí napsat, "todle je jak ze života". ()
Ještě dlouho po skončení Bellevue jsem musel myslet na herecký výkon Rudolfa Hrušinskýho. Během sledování Bellevue jsem se musel štípnout jestli se mě to nezdá. Vedlejší role jsou sice zahraný skvěle (např. Radovan Lukavský ) a mezihra v zákulisí divadla byla geniální, ale je to právě Rudolf Hrušinský, kdo snímek nastartuje, rozjede, přidává plyn, dolejvá benzín a za nadšeného diváckého aplausu přívaží i do závěrečného kola. ()
Reklama