Paříž, Texas

Pokud je Paříž, Texas nejlepším filmem Wima Wenderse, zbytek jeho filmografie asi hned tak prozkoumávat nebudu. Velmi pomalé tempo vyprávění mi tentokrát příliš nesedlo a větší zájem o dění na plátně jsem projevila až v momentě, kdy Travis objevil svou ztracenou manželku v peep show klubu. Závěr pěkný, nicméně mě mrzelo totální ignorování Travisova bratra a švagrové v druhé polovině filmu. (06.07.2024)

Brutálna nuda takmer dve hodiny a grandiózny približne tridsať minútový záver. Film o skutočnej láske, film s prenádhernou Nastassjou Kinski a neotravným detským hercom. Teraz mi už len zostáva pýtať sa prečo nemohli počas takmer dvoch hodín film oživiť, aby to nebolo len také stvárnenie poklesnutého ducha nejakého staršieho muža v stepnej krajine juhu USA. Cestovný film podľa mňa ani náhodou, skôr romantické a psychologické dielo, ktoré sa stupňovalo veľmi pomaly. Spočiatku som si dokonca myslel, že je to nejaký predchodca Rain Mana. (05.04.2014)

Prečo je Paríž, Texas rovnako nekonečne pomalým filmom, ako sú nekonečné texaské plániny, dekorované zeleňou a modrou oblohou, ktorá počas ubíjajúcej pražskej zimy pôsobí na diváka ako balzám na dušu? Pretože tak prenádherný záver, ktorý zatajuje dych a nenecháva oko suché, si musíme zaslúžiť. A ešte k tomu mladučká Nastassja Kinski, ako z oka vypadnutá mojej prvej láske. (09.03.2009)

Vyrabuje hlavu a zmizí. Zmizí z plátna, ale ne z vás. Paříž, Texas je tichá balada, která krouživým pohybem vyvolá pocit pomatenosti, aby se po pár zmatečných situacích stala ohromným pomníkem pro všechny osamocené a láskou rozervané obyvatele této planety. Jsem šutr, když jde o citové vydírání vyvolané úpěnlivými pohledy herců do kamer. Rychlík Paříž, Texas mě vyhodil na nástupišti, kde nebylo živáčka a nechal mě tam přes noc. A já se bál. Neměl jsem totiž nikoho, kdo by mě držel za ruku... Travis taky ne, a proto jsem s ním soucítil, až do roztrhání svého pyžama. V tu chvíli byl mým spojencem... Filmovým hrdinou! (11.03.2010)

Jeden z mála filmů, který na mě zapůsobil do hloubky mojí duše. Být ve víru emocí by byl asi ten nejvhodnější výraz pro to, co jsem mohla přes dvě hodiny sledovat, aniž bych si tu délku vůbec uvědomovala. Od prvního momentu, kdy jsem spatřila Trevise, který ztratil paměť i řeč mně bylo jasné, že půjde o mimořádný zážitek. A byla to pravda. Velmi silný, lidský a hluboký příběh o muži, který utíká před stíny minulosti, aby našel klid v duši, který před čtyřmi roky ztratil. Slova na papíru nestačí zachytit moje pocity z filmu (já vím, zní to pateticky, ale je to tak), kde slovo láska má mnoho podob, od lásky bolestné, žárlivé, odpouštějícící a nakonec té nejvyšší, obětující se ve prospěch štěstí toho druhého. Závěrečná finální část, která se odehrávala při rozhovoru u zrcadla a kde se překrývá tvář Trevise s tváří Jane mě už úplně dostala. Nádherný film s úžasnou atmosférou, perfektní kamerou s jejími skvělýmí záběry a v neposlední řadě chválím nezapomenutelný soundtrack o který se postaral Ry Cooder. Film, který z mé hlavy hned tak nevyprchá.. (23.11.2012)