Paříž, Texas

Keď som pred tromi rokmi videl Paríž, Texas, uvedomil som si síce, že sledujem niečo výnimočné, ale nedokázal som sa naladiť na jeho vlnu. Pomalý, ale nenudiaci dej, páliace slnko a teplom sa chvejúci vzduch, bezútešná krajina a v nej rýchlo sa pohybujúci čudák, to vyburcuje zvedavosť každého diváka. Z času na čas do toho zaznie tá úžasná, provokujúca hudba a pomaly sa začína odkrývať záhada z úvodu filmu. A vlastne aj keby existovala iba scéna v kabínke aj tá by si zaslúžila pridelené hviezdičky. Asi bolo treba mať o tri roky viac, aby som tento vynikajúci film vnímal približne tak, ako ho jeho tvorca zamýšľal. (13.05.2012)

Tak něco takového jsem opravdu nečekal - Wenders mě vždycky překvapí. Například se mi na mysl dere otázka: Jak mohl celý film vzniknout ve francouzsko-německé koprodukci, když se celý odehrává v USA? To ale není tak podstatné. Co však podstatné je, je fakt, že se jedná o silné drama s poněkud mysteriózními prvky, po jehož skončení si možná budete klást víc otázek než na začátku, kde se z pouště vynoří neznámý mlčenlivý muž se ztrátou paměti, který nám jen velmi pozvolna objasňuje své tajemství. Zkrátka: krásný, byť místy poněkud zdlouhavý film se skvělou atmosférou! A hudba připomínající Jarmuschova Dead Mana vám bude znít v uších ještě dlouho po závěrečných titulcích. (21.10.2005)

Jeden z těch filmů, které nastupují jako pomalu působící omamné látky. Naléhavý tón, který ve mně rezonoval několik dní po vidění, v rozpětí od absurdní balady až po nejtvrdší drama o lidských citech, zprvu na mysl diváka příliš netlačí. Možná je to pomalým tempem filmu, který má rád dlouhé záběry a nechává říkat svoje postavy zdánlivě zcela zbytečné věci, možná je to tím, že vypráví o posedlosti, útěku a bolestné pokoře, kterou si vyžaduje znovužití. Tedy o věcech, které jsou časté, ale zdaleka tak často se o nich nemluví. Jak řekl sám Wenders, vypráví o lásce bez přítomnosti (viditelné) lásky. A taky je tu můj černý kůň Harry Dean Stanton, ideální člověk do role chlápka, který poznal, propadl peklu posedlosti, odešel a znovu musel potkat, aby mohl znovu žít. Tak vznikl příběh o muži, který roky chodí bez cíle pustinou, nemluví a vlastně už neví, kým je. Po impulsu v podobě návratu do civilizace začíná cesta za možným vykoupením, která končí geniální scénou "za zrcadlem". Dlouhá a statická chvíle, v níž Travis vypráví do telefonu příběh svých pocitů, zatímco netušící tvář Jane postupně podléhá vědomí, kdo sedí za sklem, patří k nejsilnějším filmovým závěrům, co jsem kdy viděl. Nádhera. (23.06.2008)

Na môj vkus to bolo síce príliš pomalé a celkom dlhé, no samotná ponurosť a bez cieľové "žitie" hlavnej postavy ma držala pred plátnom. Moja žena sa trocha nudila ale obidvaja sme sa zhodli na tom, že tento pohľad na vzťahy a rozklad hodnôt, funguje v spoločnosti aj dodnes, ba je to ešte horšie. Troch dynamiky a kratší strih by som bral radšej, ale bez tak ide o vynikajúci sociálno-psychologický film. (12.10.2018)

Brutálna nuda takmer dve hodiny a grandiózny približne tridsať minútový záver. Film o skutočnej láske, film s prenádhernou Nastassjou Kinski a neotravným detským hercom. Teraz mi už len zostáva pýtať sa prečo nemohli počas takmer dvoch hodín film oživiť, aby to nebolo len také stvárnenie poklesnutého ducha nejakého staršieho muža v stepnej krajine juhu USA. Cestovný film podľa mňa ani náhodou, skôr romantické a psychologické dielo, ktoré sa stupňovalo veľmi pomaly. Spočiatku som si dokonca myslel, že je to nejaký predchodca Rain Mana. (05.04.2014)