Milujte svého zabijáka

Rafinovaná filmová hra a důkaz, že George Clooney je za režirérským křeslem možná mnohem zajímavější než coby herec (aniž bych kritizoval). Ano, je to trochu emocionálně prázdné, chladné, nesourodé, nám Evropanům v určitých ohledech i vzdálené, alespoň pro mne, ale to neberu jako velké prohřešky a koneckonců jistá netečnost skutků byla myslím i úmyslem. Vrcholem je pak pro mé oko i sluch Beethoven (při poslechu se rozkládám na částečky) a čaj/káva o páté... a kdo má schopnou fantazii, myslím že nalezne ve filmu i prvky absurdní komedie. 70% (05.10.2006)

Tohle napsal Charlie Kaufman? Škoda, nečekal jsem, že dokáže napsat i tupé dialogy. Netuším, o co se snažil Clooney, ale vůbec mu to nevyšlo - snímek se zajímavým potenciálem zklazila jeho absolutní neschopnost. Snažil se dát do filmu všechno a to právě to, co se mi nelíbilo. Překombinovanost. Tolik neukončených scének, že ani divák pořádně neví, oč tam jde jsem nečekal. Místy to bylo i dost absurdní. Rockwell moc charismem nehýřil a Roberts (ačkoliv tu zase tak dlouho nebyla) mi lezla na nervy. Ale co se mi líbilo, byla zajímavě podaná vizuální stránka a samozřejmě vynikající Palisades Park od Freddyho Cannona. (07.11.2011)

No... no... hmmmm... Čekal jsem od toho daleko víc a to byla možná chyba. Je taky dost možné, že jsem to na první projekci úplně nepochopil, Kaufman je tím proslulý, třebaže mě se vždycky zaklapl už napoprvé. Proti hereckým výkonům ani ň, Clooney si je povodil pěkně, sám to zvládl taky dobře. Režie je vynalézavá, třebaže stejně jako celé vyprávění občas zmatečná, čemuž se není nic co divit, uvážíme-li, jaký scénář se tady na plátno převádí. Docela jsem povytáhl obočí, když jsem viděl ten snad ten nejkratší záběr na dvojici superhvězd v historii narativního filmu (Dating game a Matt Daemon a Brad Pitt) - tohle mi trošku zasmrdělo reklamou, tj. kluci se tam Georgovi objevili, aby si je mohl dát do titulků na plakáty. Jinak to bylo správně ujeté, očividně se to nebralo vážně... tuším, že jsem nepronikl patřičně hluboko, ale do druhé projekce nemohu jinak než: 60% (18.07.2006)

Clooney jako herec mě nikdy moc nebral, zato Clooney jako režisér - zírám. Úžasně hračičkovsky pojatá a občas geniálními hláškami okořeněná autobiografie jednoho podivného týpka a dokonalé herectví neméně podivného Sama Rockwella (mimochodem, pěknej zadek). Potěšila i menší role tradičně charizmatického Rutgera Hauera a naopak nepotěšila tradiční Julia Roberts. Ále co, díky tomu roztomilému závěru se snad ani nemůžu zlobit. (12.03.2007)

Charlie Kaufman má zvláštní styl. Taky si vybírá zvláštní náměty. A tohle je nejnormálnější film obdařený jeho scénářem, který jsem zatím viděl. Ale není to ten důvod, proč se mi Dangerous Mind tak líbilo. Tím je totiž naprosto skvělý Sam Rockwell...ano, nehraje žádného sympaťáka...zkraje spíš pěkného zoufalce. A možná právě proto jsem mu zhruba po čtyřech minutách zcela nepokrytě a nadšeně fandil:) A ani sonda do "úpadku americké televizní zábavy" (co by asi tehdejší intelektuální kritici říkali dnes...možná by se radši rituálně upálili, než by se dívali na Udělám Cokoliv a podobné grcy) nijak nesnižuje tempo, tahle dvojkolejnost je totiž zdařilou prací scénáristy svedena dohromady tak, že po závěrečné scéně zůstanete jenom civět na titulky a něco si pomyslíte. Co to bude, to záleží na vašem věku. Vážně. Kruci jaký vážně? Vždyť neznám nikoho mimo svoji věkovou skupinu, kdo ten film viděl. (a je to jenom moje chyba, neberte to jako tvrzení, že tohle je film pro dvacetileté) Anyway - přítomnost George Clooneyho a solidní výkon jsem čekal. Drew Barrymore jsem taky čekal. I když takovéhohle výstupu bych se nenadál. Je naprosto skvělá, její postava má vývoj, má jiskru, je i dobově přesná...no prostě mě potěšila. V celkem depresivním filmu byla jako zářící paprsek. A Julia Roberts...ouuu...femme fatale jako když ji vyšije. Úžasná. Ode mě tedy naprosto zasloužených 80%. Ne pro ni...pro tenhle film. (18.02.2006)