Rocky

Přímočaře, jednoduše, a proto i poměrně neokoukaně, a do jisté míry i věrohodně zpodobněný příběh amerického snu, který je konfrontován s jinými hodnotami tak, aby nic příliš netratilo, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, aby byl uspokojen jak jímavý příběh bezvýznamného amerického kluka z chudé čtvrti, tak i přesvědčení o tom, že spokojený a klidný život a hlavně drahá Adrien jsou přeci jen o trochu více. Film má několik, dalo by se říci, i poeticky vyznívajích momentů (běh k philadelphskému Capitolu), ale z hlediska úrovně boxerských zápasů toho moc nenabízí. Jsou tu vlastně jen dva, z nichž ten slavný, o titul mistra světa, je sice poměrně dlouhý, ale silně nepřesvědčivý a nezajímavý, navíc trpí neuvěřitelně promitivními a vlezlými komentárovými frázemi, které úplně shazují už tak slabou atmosféru v této chvíli, která by měla útočit na city diváka asi nejvíc. Samotný herecký projev Sylvestera Stalloneho je věc sama pro sebe, působí tu příjemně nervózně a nesměle, avšak stále ne naprosto přirozeně. Oscarovou nominaci nechápu. (05.01.2005)

„Apollo Creed se utká s Italským hřebcem. To zní jak nějaký velkofilm.“ Tak předně, u mě jako jednoho z nemnoha zcela odpadá nostalgie. K tomu se ještě před projekcí přidal značný despekt z toho až podezřele vysokého hodnocení. No a přesně jak jsem čekal, Rocky…ne, koukal jsem jak sůva z nudlí, film mě hodně mile překvapil! Především by mě nenapadlo, že budu Rockymu tak moc fandit (získal si mě už želvičkami, liška podšitá) a hlavně se bavit. Je to fakt „sympoš“ a snad ani nejde si ho neoblíbit. K čemuž napomohla i fungující (!) romantika. Ty jejich nesmělé, nemotorné chvilky, všechna ta rozpačitá snaha o kontakt korunovaná zvaním do bytu… působilo to na mě mile přirozeně. No a samozřejmě jsem se pak bavil i tím samotným tréninkem a následným zápasem, který kupodivu nebyl tak moc přepálený, jak jsem čekal. A konec? Žádné skřípání zubů se opět překvapivě nekonalo. Hodnotím solidními 4*, minimálně druhý díl dám též. „To je skvělý, Apollo. Je to velmi americký.“ - „Ne, Jergensi. Je to velmi chytrý.“ (13.07.2016)

Ještě pár let před tím, než se na plátna kin dostal Scorseseho Zuřící býk, který sklidil řadu uznání, natočil nikterak známý režisér neméně pozoruhodné dílo. Tvůrci přišli s postavou otrhaného ztroskotance, muže jenž rezignoval na své velké sny a spokojil se s přežíváním v chudé čtvrti, v obyčejném bytě. Muže zamilovaného do obyčejné dívky, nijak zvlášť krásné. Člověka žijícího ze dne na den, beroucího vše co se naskytne, jen aby si přivydělal pár babek navíc. Jestli někdo kritizoval herectví Sylvestra Stallonea, že je toporně prkenné, pak tady jej tedy dovedl k téměř naprosté dokonalosti. Ta jeho těžkopádná mluva, jak v originále pak i v dabingu, tak ta k postavě a jejímu charakteru naprosto pasuje a pomáhá jí dotvářet. Zpočátku se celé vyprávění táhne v takovém syrovém duchu, prostý styl záběrů, dialogy ve scénáři, taková ta gangsterská atmosféra mafiánských filmů z prostředí New Yorku. A tam kdesi na pozadí hoří malý plamínek milostného vztahu dvou hlavních postav. Člověk by při sledování řekl, že ty dobrácký řeči, ta možná až příliš zdůrazňovaná dobrácká povaha budou v kontrastu vůči svalnaté muskulatuře působit neopravdově, ale to je chyba lávky. Tohle všechno je navíc doplněné o tóny nezaměnitelného hudebního doprovodu z tvůrčí dílny Billa Contiho. V druhé polovině se už konečně přes tu nebetyčnou skromnost, kupu řečí v silném duchu amerikanismu a výměně názorů přechází do zlomové fáze, fáze o té síle vůle, vytrvalosti a chuti něčeho dosáhnout. V rozšmajdaných keckách a špinavé teplákovce se začíná dotvářet nejen oscarové sportovní drama, ale taktéž přímočarý a citlivý pohled na člověka, jeho duši a sny. No a v samotném ringu se pak zrodilo průkopnické spojení zmiňované síly vůle s potoky krve, kterého se v pozdějších letech chytila kupa béčkových akčních filmů s Van Dammem a jemu podobnými. Stallone napsal poměrně slušný scénář, kterým dostatečně prokázal svou tvůrčí všestrannost. Ten nepříliš známý režisér John G. Avildsen film zručně ukočíroval a pozlacená soška rozhodně není v nesprávných rukou. O to víc zamrzí, že to v současnosti dopracoval k těm už jednou přemílaným béčkovým filmům. Krom režie byl zlatou soškou oceněn i celý film a střih, jenž právě napomohl k té silné emotivní atmosféře. Kamera nebyla a ani nemohla být nijak dynamická, dokonce ani v ringu samotném, ale přesto se o tu atmosféru zasloužil kameraman James Crabe v míře nemalé. Talia Shire zůstala pouze u nominace, ale nelze jí upřít, že byla Stallonemu rovnocennou partnerkou, stejně jako výběr jeho velkého soupeře v podání Carla Weatherse. Oba si své role navíc zopakovali v dalších dílech. Co na závěr? Je tohle už legendární záležitost? To ukáže doba, ale tenhle film krom již trocha sentimentálního vlivu zametl cestičku mnohým lepším či horším pokračovatelům v celkem populárním oboru sportovního dramatu. Proto nemohu jinak než za 5. (10.01.2005)

Rocky je prostě legenda, taková která se nezapomíná, přesně ten typ filmu, který připomene onu dobu nesnesitelným způsobem a připomene jak už je to sakra dlouho, když vyšel právě první díl příběhu boxera, který si za svým cílem šel tak dlouho, až se mu splnil do posledních detailů. Ale co dělá tento film tak dobrým je rozhodně neméně vydařená hudba, ve které zazní další skladba, na kterou se prostě nedá zapomenout a hraje se dodnes. Takže když si to člověk zhodnotí. Sly už v té době založil legendu a v životě si něco dokázal, tudíž syndrom třicátníků ho absolutně nemohl zastavit nad tím, aby dál natáčel skvělé pecky. Třicítka už mu dávno odsloužila a i v dnešní době dokazuje, že na svých úctihodných takřka 60 let láme ledy takovým stylem, jako to předváděl právě v tomto filmu. Závěrečný boj už je tou pravou delikatesou, na kterou divák po celý film čeká. Rocky je prostě nezničitelný, na něj se nikdy nezapomene, tomu je osud přesně spočítán do samotného konce, ale bude někdy onen osudný konec? --- Jestli to přerušíš, zabiju tě. (04.11.2007)

Rocky je pro mě doposud nejbližší Slyovou rolí, neboť je to jeho nejuvěřitelnější hrdina. Rocky není povrchní "boxovačkou", kdy outsider zvalchuje profi hráče, ale snaží se o hlubší pohled na jednoho prosťáčka, který uměl obstojně boxovat. Je slast sledovat životní příběh neúspěšného boxera, kdy se dvoří nevýrazné Adrian a snaží se s ní najít nějakou společnou věc, nebo kdy trénuje na svůj životní zápas. Tehdy si Avildsen vystřihnul jednu z nejlepších montáží, která kdy spatřila světlo promítačky. Pravý direct do mého srdce. (16.10.2007)