Taková zvláštní rodinka

Jak napsalo mnoho lidí předem mnou, je to hodně zvláštní komedie, která nerozesměje, drama, které nerozpláče. Rodina Tenenbaumových, plná svéhlavých osobností, se po letech opět sejde celá a náhle se odkryjí propasti, které se mezi nimi za oněch 22 let rozevřely. Vyplouvá na povrch, že Richie miluje svou nevlastní, vdanou sestru Margot; že tato Margot podvádí svého muže s rodinným přítelem Elim, který ze všeho nejvíc touží po úspěchu a příjmení Tenenbaum; že Chas svému otci nehodlá odpustit odstrkování v dětství a že otec Royal svou ženu stále miluje. *** Zábavné výkony podala většina zúčastněných herců, v čele s bratry Wilsonovými, protože Lukeův ublížený nepřítomný výraz a Owenovo zoolanderovské pohazování kadeří bylo prostě boží. Gwyneth Paltrow zase umělým prstíkem ťuká o stůl a předvádí, že i ona je schopná kamenného ksichtu. (03.02.2008)

Prvních dvacet minut jako vystřižených z Woodyho Allena, pak už si šel film vlastní cestou. A tou cestou, jež mi přesně vyhovuje. Nepřestává mě překvapovat Owen Wilson - jak jsem z něj byl unesen v Půlnoci v Paříži, že zvládl postavu "Woodyho bez Woodyho", stejně tak jsem netušil, že v rané tvorbě Wese Andersona mu pomáhal se scénářem. Herecká sestava je našlapaná, často poskládaná z jeho dvorních herců, to je ostatně základní rys Andersonových snímků. Nejvtipnější postava Pagoda, nejvíce sexy bláznivá a šílená femme fatale Gwyneth Paltrow. (03.02.2024)

Rodinka Tenenbaumovic je opravdu tak trošku zvláštní. Vše začíná tím, kdy bohémský otec Royal opouští manželku a děti. Po dvaceti letech z dětí vyrostly individuální osobnosti se specifickými vlastnostmi, matka se znovu zamilovala a chystá svatbu a otec se ocitá na pokraji krachu. Shodou okolností se všichni členové rodiny začínají vracet do rodného domu, který obývá matka. První z nich je ovdovělý syn Chas se svýma dvěma syny, trpící až chorobným strachem, aby se nikomu nic nestalo. Druhou vlaštovkou v hnízdě je adoptovaná dcera Margot, která již od svých 12 let úzkostlivě tají své kouření (zatím úspěšně) a momentálně se rozchází se svým o dost starším manželem. Posléze přijíždí z dalekých cest i úspěšný tenista, syn Richie. Komplet rodinu uzavírá otec Royal, který se do rodiny vnutí s tím, že je smrtelně nemocný a poslední dny života chce strávit právě se svými nejdražšími. To vyvolává především mezi sourozenci válku argumentů. Spolu s otcem se pod společnou střechu vrací i spoustu nedořešených problémů z minulosti a tak se zdá, že tohle by mohla být ta správná příležitost vše urovnat a dát do pořádku. Jednou se český překlad filmu trefil do černého. Tahle rodina je totiž všechno, jen ne normální. Každý jedinec je silnou osobností, která má na plátně čestné místo. Počínaje rodiči, kteří rozhodně nemohou být příkladem pro spořádané rodinky. Chválím výborné herecké obsazení, všichni své role zvládli na výbornou a celkový dojem je takový, že je scénář ušitý hercům na míru. Příběh je bláznivý, režie střízlivě balancuje na hraně kýče a originality. Upřímně jsem se bavila od začátku do konce - pozor ale, jedná se o vytříbenou situační komedii a zároveň i drama, plné lidskosti, životních starostí i radostí, nevšedních i každodenních okamžiků, které divákovi přibližují běžný život jedné excentrické rodiny. (19.08.2012)

Vůbec jsem to nečekal, ale Royal Tenenbaums je jeden z nejlepších Andersonových filmů. Jeho předchozí Rushmore mě příliš nezaujal a tak jsem se trochu bál, že i Royal Tenenbaums budou postrádat většinu toho pozdějšího andersonovského rukopisu. Opak je pravdou. Formálně brutálně vypiplané od první vteřiny, herecky nabušené a nádherně stylizované. Ovšem není to komedie (a trochu se obávám, že jako komedie byl film ve své době u nás distribuován). Anderson natočil hravý film o depresi a poškozených rodinných vazbách. Zní to prapodivně, ale je to přesně to, co k jeho výrazovým prostředkům perfektně sedí. Ten nostalgicky dětský náhled na něco, co je ve skutečnosti smutné a tíživé, mě originálním způsobem oslovuje a jitří ve mně divácký i kritický zájem. 8/10 (20.01.2020)

když jsem ten film viděl prvně, mohlo mi být 13, nesnášel jsem ho. Když jsem ho viděl podruhé, notně starší a chápající, co je filmový styl, považoval jsem ho pořád za slabšího Andersona. Když jsem ho viděl potřetí, tak jsem mu takřka propadnul. Sice za nejlepšího Andersona pořád (zdaleka) považuju Život pod vodou, ale tohle už pro mě není jen polotovar před vrcholem. (11.12.2009)