Rozhovor

Film o muži (jde svého druhu o psychologickou studii), který rád odposlouchává jiné, ale vadí mu, když někdo odposlouchává jeho samotného. Také originální úhel pohledu na téma ztráty soukromí. Osobně mne ale Coppolův snímek dostal tak zpola, až k závěru, drobnohled Velkého bratra mi mnohem více sedl v akčněji pojatém Nepříteli státu, kde přijal Gene Hackman o čtvrtstoletí později velmi podobnou roli (některé zdroje dokonce označují Nepřítele státu za nepřímé pokračování Coppolova filmu). A jen mimochodem - je zajímavé sledovat aluze napříč něčím zajímavými díly světového umění. Tak kupříkladu jaký filmový thriller má rád mistr severské detektivky Jo Nesbø? Přímých odkazů lze v jeho detektivkách najít několik, třeba v krimirománech Pentagram a Sněhulák opakovaně zmiňuje tenhle dávný snímek Francise Forda Coppoly... Souvislostí (včetně shodného křestního jména hlavních hrdinů samozřejmě) by se mezi oběma díly jistě našlo víc, třeba fascinace hudbou, to, že jak volná série s Harry Holem, tak Coppolův film má v hlavní roli solitéra a taky workoholika, který byl doslova sežrán vlastní prací atd. (09.04.2014)

Golfista má pravdu. Na tento Rozhovor sa nedá zabudnúť. Je to tak naťahované, nudné, monotónne a otravné, že na Rozhovor z dielne režiséra môjho milovaného Draculu, nezabudnem do konca života už len preto, že som mala chuť napchať sa energeťákom značky Redbull a vyskočiť z balkóna. Nepopieram, Rozhovor má skvelý námet a rozhodne som od tohto neočakávala nejaké krvavé masakre - a lá John Woo - na nevernú manželku či sentimentálne kecy ohrdnutého manželíčka. Koho ale zaujíma nejaký na smrť nudný polhodinový pseudointelektuálny blábol na večierku detektívov - samotárov, ktorí si mastia ego svojimi profesionálnymi výkonmi odpočúvacích tajtrlíkov spred dvadsiatich rokov?! Dve hviezdičky za niektoré sugestívne scény ( scéna v hoteli či záverečná názorná ukážka choroby z povolania ) podporené ťaživou klaustrofobickou hudbou. Coppola vie budovať napätie, napínať diváka a gradovať atmosféru mu nerobí žiaden problém, no tu to trochu dosť prepískol. (23.05.2010)

80%. Předně je třeba říct, že postklasický Hollywood obdivuji a patří k mým nejoblíbenějším filmovým obdobím vůbec. The Conversation je novohollywoodský snímek se vším všudy a je obrovská škoda, že ten pasivně-agresivní náladový styl, kterým filmaři chytali diváky za srdce v šedesátých a sedmdesátých letech, je definitivně ta tam. Ale k věci. The Conversation se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Nicméně ne vždy je to na škodu, zvlášť pak v případě, že připravujete půdu pro atmosferický masakr, který přišel v druhé části snímku; pak si lehké počáteční zaváhání můžete dovolit, ba naopak je velmi žádoucí, tím spíš, jste-li uprostřed natáčení patrně nejvýznamnější trilogie všech dob, jako byl Francis Ford Coppola v době vzniku tohoto snímku. Dle zmiňovaného je tedy třeba vydržet a nevzdat to. Důvodná paranoia provázaná s postavou Harryho Caula (která splňuje všechny předpoklady pro to stát se jednou kultovní) vytváří velmi zlehka a postupně neuvěřitelné aroma, které vás od začátku drží a nepouští ani přesto, že v první půl až tři čtvrtě hodině se zdánlivě vůbec nic zásadního neděje, vlastně naopak přímo úměrně s ubíhající stopáží se napětí konstantně zvyšuje. Paranoický komplex se pak dostává do plných otáček někdy krátce po polovině a sofistikované peripetie vás nutí otevřít ústa a až do závěrečných titulků je nechat pootevřená na důkaz toho, že se Coppolovi podařil výjimečný kousek, a sice v komorních podmínkách vytvořit neopakovatelnou estetickou a emocionální atmosféru končící Caulovou finální sebereflexí jakožto dokonalým zakončením něčeho, co se povrchně tváří jako jemné, decentní drama, avšak skrývá v sobě obrovský potenciál - jak bylo řečeno - stát se jednou, pro svůj šarm a svědomitost, kultovním. Škoda, že bylo The Conversation zastíněno nejen kmotrovskou ságou, ale dalšími špičkovými snímky v kvalitativně velmi plodném období (Chinatown, Murder on the Orient Express, The Sting, Amarcord; ačkoli poslední jmenovaný byl doceněn až později). Špičková práce. (11.01.2015)

Výborný thriller, jehož autor, Francis Ford Coppola, si zjevně půjčuje od Antonioniho Zvětšeniny, ale jeho historku o náhodném objevu důmyslně obměnil, oprostil od jakéhokoliv humoru a naopak přidal ještě trochu víc paranoii. Dlouhou dobu (skoro celý film) to vypadá, že se nic neděje, a divák se zorientuje skoro až v závěru. O to zajímavější ale konec a celé vyznění filmu je. Stejně by film mohl být kratší. (31.03.2010)

Neodvažuju se pochybovat o formální dokonalosti tohohle snímku, nemůžu ale říct, že by mě nějak zaujal. Možná že ve mně Rozhovor postupně poroste - ostatně zatím žádný Coppolův film se mi napoprvé nelíbil a časem to některé z nich dotáhly k maximálnímu zážitku. Teď to tak žhavé nebude, ale nějaký vývoj nevylučuju. (21.06.2012)