Rozhovor

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama... (11.08.2018)

3,5*/5... Conversation je pre mňa film dvoch polovíc. Tá prvá, ktorá nás zoznamuje s Hackmanovou postavou je síce nevyhnutná, ale neskutočne natiahnutá a nudná. Tá druhá naopak predstavuje Coppolu vo vrcholnej forme 70tych rokov... skvelá "moralitka", paranoia a psychologický boj so sebou samým, Hackman opäť exceluje. Chladné, bizarné a miestami poriadne mrazivé. Film zanechá dobrý dojem, ale tá "prezývaná" prvá polovica mu v mojich očiach veľmi nepomohla :) (18.08.2008)

Více než o thrillerový příběh se tu jedná o portrét postavy a portrét doby, které spojuje absolutní ztráta soukromí, voyeurství, křehkost osobní sféry. Harry Caul naslouchá životům jiných a sám svůj zcela popírá, v zoufalé obavě, aby nebyl prozrazen, vyslechnut, se maskuje jako dokonalý chameleon v bytě plném neosobních věcí, s milenkou, která o něm nic neví, s kolegou, se kterým nedokáže navázat bližší vztah, s telefonem, který nikdo nezná. Zpovídá se jen bohu, ale i jemu jaksi opatrně a na půl huby. Přesto nedokáže uniknout paradoxu lovec-kořist, a to právě ve chvíli, kdy dá jako běžný člověk průchod emocím a pokusí se zabránit tragédii, k níž by jeho práce mohla vést. Rozhovor zvláštně chladnou a odtažitou formou metaforizuje moderní dobu jako epochu, kdy všichni mohou naslouchat a manipulovat, ale přitom jsou sami křehcí a zranitelní (Harryho průhledný pršiplášt jakoby chtěl tenhle výklad podpořit). Není vlastně možné určit, kdo naslouchá a kdo je špehován. Coppola volí výtvarně sofistikovanou formu plnou ostrých tvarů, využívá komplexní práce s vypravěčem (různé úhly retrospektiv) a fantastické zvukové stopy, odtažité kamery. Rozhovor je skutečně filmem naslouchaní a v závěru mrazivým podobenstvím člověka, který přijde o všechno soukromí. S trochou nadsázky se každý moderní člověk může cítit jako zoufalý Harry v rozbitém bytě, sledovaný okem neviditelné kamery. Nebýt trochu ospalého úvodu, bylo by to vybroušené jako drahokam. I tak ale... Zvětšenina pro svět zvuku. Famózní minimalista Hackman. Zatraceně nadčasová věc. Masterpiece. (05.03.2007)

3,5 Jeden z těch sedmdesátkových thrillerů, které jsou sice kvalitní, nenudí, mají dobrou pointu, ale působí na mě strašně divně ... i když se nenudím, tak mě úplně nedokážou vtáhnout, nedokážu si vytvořit vztah k postavám a pořádně ani nevím, jak je ohodnotit nebo jestli si ho někdy budu chtít pustit znovu. Takže objektivně dobrý film, ale ... (28.05.2016)

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)