Pomáda

Tak co říci k tomuhle? Je to film, který prostě podle mého mínění patří neodmyslitelně k létu, k mládí, ke svobodě, k užívání si života. Je to film, který v člověku dokáže probudit super pocity, které se jindy u člověka třeba ani neobjeví. Z tohoto filmu čiší pohoda, léto, užívání si života a to je to, proč tento film pravidelně vyhledávám, proč ho mám rád, a to je koneckonců důvod, proč mu dávám pět hvězdiček. Jednoznačně proto, že tohle je prostě kultovní věc, která se jen tak nezopakuje a která je originální a pohodová. No řekněte, nechtěli byste být alespoň na chvíli žáky Rydellu a chodit do jedné školy s Dannym? Já bych to bral všema deseti... (10.09.2007)

Vypadnout ze své role frajírka a hvězdy party nebo rozvíjet svou prázdninovou lásku z pláže? Danny a Sandy. Znají je všichni. Stejně jako skladby, které se díky tomuhle kousku proslavily. Nejednou muzikály pomocí svého rámce dokázaly snáz proniknout tam, kam se někdy těžká dramata prodírala jen stěží. Pomáda určitě nemá ambice sdělit publiku něco zásadního, řeší maximálně milostné problémy mládeže nebo hrozbu těhotenství, ale pubertální slzy tekly tehdy, o deset let později, o dalších deset let později a divák si Pomádu pustí klidně i dnes. A vůbec to díky dokonale namíchaným ingrediencím ničemu nevadí. Nostalgie funguje, John Travolta je bourák par excellence, Olivia Newton-John zatraceně roztomilá, zápletky dietní, konflikty úsměvné. Našel by se půltucet dalších chyb, ale proč bychom to dělali? (09.08.2016)

Jéé, tak na Pomádu mi nikdo nesmí šáhnout:-)). Jak jsem tolerantní, pokud jde o názorovou škálu a filmový vkus, tak kdo dá úžasně šlapající muzice, té nejbáječnější choreografii (snad neznám lepší, než je sen o autíčku) ještě podpořené dynamickou kamerou a střihem, absolutně božskému obsazení a vystupňovanému finále s vytuněnou Olivií míň jak 3*, tak ten ať mi nechodí ke hrobu :-)). (04.07.2006)

[6/10] (Paramount) (Metrocolor /// Produkce: Allan Carr, Neil A. Machlis, Robert Stigwood /// Scénář: Bronte Woodard, Allan Carr podle muzikálu Jima Jacobse a Warrena Caseyho /// Kamera: Bill Butler /// Hudba: John Farrar, Barry Gibb /// Nepůvodní hudba: Sylvester Bradford, Warren Casey, Sammy Fain, Jim Jacobs, Al Lewis, Richard Rodgers, Louis St. Louis, Mike Stoller, Ritchie Valens, David White /// Nominace na Oscara: John Farrar (píseň)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (08.10.2008)

Když se blbka srazí s blbcem ono to prostě musí bolet. Až kýčovitý příběh s tuctovými a ještě kýčovitějšími čítankovými charaktery o přetvářce, která místo, aby člověka pozvedala (jak si daný člověk myslí), shazuje ho, ubližuje mu a snižuje před jím samotným. Jenže filmů o tom mohou točit kolik chtějí, člověk na to stejně přijde až později, až tomu odroste. Pobavilo mě, jak prakticky jediná postava, která se ve filmu nepřetvařuje a na nic si nehraje, je v podstatě sama sebou, je vykreslena jako postava komická. Nevím, jestli se mi více zvedal kufr z naivně nerealistické Sandy nebo z Dannyho s jeho nechutně komickou chůzí. A nebo ze samozřejmě nutného přeslazeně šťastného konce, protože, na rozdíl od reality, romantické filmy zpravidla končí šťastně - to jen v realitě by ze Sandy byla domácí puťka provdaná za nemastně-neslaného úředníčka, Danny by dělal v autodílně a z (úžasné) Betty Rizzo by byla mladá svobodná matka překračující hranici alkoholismu. Co tedy film přináší? Vždycky se mi líbila barevnost té doby, v níž se příběh odehrává (a samozřejmě ta auta), některé písničky jsou fajn (texty na tom jsou už hůře, ale uznávám, že se to do děje nějak vpasovat muselo) a i ta taneční čísla občas ujdou. A samozřejmě i tak pořád funguje ta možnost vypnout, jen se na necelé dvě hoďky zasnít a nechat se unášet na vlnách mladické bezstarostnosti. Je to prostě nechutný kýč, ale i na ten kýč se dá občas spočinout okem. Muzikály mi vůbec nic neříkají, tohle naštěstí ale docela dobře funguje i jako obyčejný film. (31.10.2013)