Boj o oheň

Zatím poprvé a naposled jsem viděl takhle dobře udělaný pravěký film. Režisér si sice nehraje na nějakou věrnou antropologickou rekonstrukci, ale jen k dobru věci. To, že se zde stýkají lidé (pravěké tlupy) na různé vývojové úrovni, nemůže vadit. Narozdíl od českých štorchovských pokusů se zde šlo cestou co největšího přiblížení pravěkého člověka, tak jak skutečně asi žil, vypadal, jaké měl zvyky, dovednosti či myšlení. Tito pralidé tedy nemluví. Aspoň my jim nerozumíme a oni se dorozumívají pouze gesty a skřeky. Všude sálá primitivismus, ale primitivismus krásný, pro nás romantický (zejména doma v teple). Vidíme, že víno, ženy, zpěv v pravěku existovalo jen v trochu modifikované formě: žrádlo, ženy, oheň. Oheň to je síla, kdo ho má, je pánem. Zároveň i zde však platí štorchovská pravda: ráno nikdo neví, bude - li večer živ. Záměrně srovnávám se Štorchem. Přestože jsou jeho knihy, co se historicko-archeologické věrohodnosti, na to dost bledě, přesto v sobě skrývají nejedno kouzlo, které přitáhne spoustu lidí k zájmu o prehistorii. A proto bych byl rád, kdyby se někdy natočili Lovci mamutů trochu "annaudovsky". ... Krásná kamera, nádherná příroda, úžasné herecké výkony, co víc chtít. Maximální spokojenost, v rámci žánru neoddiskutovatelných 100%. (27.01.2010)

Fascinující. Nic jiného se o téměř němém putování pravěkých lovců za ohněm říci nedá. A není to jako by ožily obrazy Zdeňka Buriana – to spíš skutečné jeskynní malby pravěkých lovců, se svou primitivností, brutálností i subjektivním pohledem na svět. Jak jinak mohl člověk z počátku vnímat třeba mamuty, ze kterých z blízka vidíme jen obrovské chlupaté hlavy s dlouhými zahnutými kly, než jako jemu nepochopitelná mocná božstva? Právě to mám na Boji o oheň rád – tu posvátnou úctu k přírodě, tu radost z prvního rozdělaného ohně, kterou film dokáže v divákovi navodit. (25.03.2006)

Co to mělo kurva být? Tento ambiciozní projekt pro "myslící" diváky byl o kategori (či dvě) horší než jakýkoliv díl Schmidtovi pravěké trilogie a nesrovnatelně horší než Cesta do pravěku. Já viděl jen jakousi na hranici stupidity a amatérismu vyprávěnou historku "z pravěku", při které (ani ze které) se nedalo nejen o ničem přemýšlet, ale stěží se na to dalo vydržet dívat, a celé to působilo jako hodně špatný vtip, trochu to připomínalo Monthy Pythony, akorát, že vtipné to nebylo ani trochu. V dnešní době pro mě téměř nekoukatelné a na hranici trapnosti a odpadu. Příšernost. (10.09.2011)

Jsou prostě témata a subžánry, které mě obecně míjí natolik, že můžou být kolikrát zpracovány velmi kvalitně a k danému filmu si nenajdu cestu. Snažil jsem se a spočátku mě atmosféra fantaskně laděného světa neandrtálců v pravěku nebývale pohltila, líbily se mi přírodní scenérie a scény se živými zvířaty (nejvíce ta s útokem dvou lvů a záchranou v podobě několika hodin na stromě), za nezapomenutelnou bych označil opakovanou scénu se zakládáním ohně a zapůsobil na mě i závěr. Ale jinak ten můj počáteční zájem o pravěké běsnění plné pazvuků, vzájemných útoků a znásilnění postupně začal upadat, naděje na silný osobitý zážitek pohasínala a později jsem se už jen bezmocně prokousával nataženým, často i jednotvárným příběhem a začal vyčkávat na vysvobození z toho šíleného procitnutí. Podobně, jako na mě legendární Planeta opic zapůsobila před časem spíše jako úsměvná a časem prošlá báchorka, nedokázal jsem tvůrcům příliš sežrat ani tuhle hru na pračlověky, v níž se naturalisticky nechutné scény střídaly s výjevy, u jakých jsem nabýval dojem nepovedené komedie. [45%] (04.11.2022)

Ve fascinujícím výletě do doby, která pravděpodobně nikdy neexistovala (a nemyslím tím jen onu metaforickou dobu, v níž se setkávájí "různé vývojové druhy"), popouští Annaud uzdu svým sexuálním obsesím. Před „znásilněním“ mnicha (Jméno růže) a souloži v bunkru plném chrápajících Rusů (Nepřítel před branami) ukazuje mimo jiné i to, kterak dívčina z neolitu (?) naučí neandrtálce misionářskou polohu. (31.12.2007)