Návrat domů

O Vietname, po Vietname, bez Vietnamu. Po dlhšej dobe zasa jeden vynikajúci film bez zbytočného politizovania, ktorý na problémy Ameriky a sveta nazerá prizmou svojich postáv. Ľudí, pre ktorých sa niečo definitívne skončilo a nemajú jasno v tom, či stoja o to, čo im ostalo. Hudba mojej mladosti (Rolling Stones, Beatles, Simon a Garfunkel, Bob Dylan) umocňuje celkový dojem z filmu. Pôvodných päť hviezdičiek a zaradenie do mojej Top 100 vystriedali štyri a v Top 100 ho nahradil iný film s Jane Fonda. (19.09.2009)

Pozdní plod amerického občanského radikalismu, který začal beatnictvím a skončil sílícím nesouhlasem s nikdy oficiálně nevyhlášenou vietnamskou válkou (konflikt si vyžádal životy zhruba 2 mil. Vietnamců, nesmírné materiální škody způsobené "humanitárním" bombardováním nejen severního Vietnamu i dlouhodobé důsledky zmrzačení několika milionů nevinných, zpravidla ještě nenarozených vietnamských dětí použitím chemických látek typu Agent Orange nikdy nebyly Vietnamu kompenzovány; rozporuplnost americké tehdejší politiky vyvrcholila faktickou podporou krvavého polpotovského extrémisticky levicového režimu v Kambodži a nesmyslnou kritikou vietnamské obranné války, která zachránila statisíce khmérských životů v roce natočení NÁVRATU), řadí toto pozoruhodné dílo k filmům typu Formanových VLASŮ. Silný zážitek, který jsem si před lety z tohoto filmu odnesl, je podpořen jak skvělými hereckými výkony obou protagonistů, Fondové i Voighta, invalidy i jeho trochu nečekané partnerky, tak vyčerpávajícím a strhujícím popisem doby, která už byla tak trochu minulostí. Hořkost, kterou z filmu cítíme, najdeme dnes v dokumentárních Mooreových dílech typu FAHRENHEIT 9/11; je oprávněná, pocit z nesmyslně utracených mladých lidských životů vyznívá jako nesmlouvavá obžaloba především johnsonovského a nixonovského "watergatského" prezidentství. NÁVRAT nepochybně patří k filmům, které svou katarzí oslovují i naši současnost. A zřejmě nejen ji. (29.04.2008)

90% Výtečné protiválečné drama, které nezatěžuje klasickým protestanstkým balastem. Parádní trojlístek Fonda / Voight / Dern. Hodně me zaujala použitá hudba a taky fakt, že Ashby zpravidla nechává znít skladby od začátku do konce a často je zapracovává přímo do děje, třeba když jedna z postav telefonuje a stáhne svoje domácí stereo, stichne i skladba, která původně hrála jen na pozadí atd. (07.09.2009)

Rok 1968: Z rádií na západní polokouli je slyšet Hey Jude, Just Like A Woman, Out of Time, Born to Be Wild..., na východní polokouli ve Vietnamu probíhá ofenzíva Tet a Američani páchají masakr v My Lai... Kdo se z Vietnamu vrátí domů živý, vrátí se jako jiný člověk; poznamenaný nesmyslnou válkou a oklamaný těmi, kteří jej do ní poslali. Ashbyho Návrat domů je svého druhu politické prohlášení, které sice odkazuje na již skončený konflikt (film vznikl 3 roky po skončení války ve Vietnamu), které je však stále platné a potřebné. Toto neobyčejně silné drama ukazuje, jak nebezpečný je nacionalismus a slepý patriotismus, jak nebezpečné jsou fráze typu "...the Marine Corps builds body, mind and spirit..." Kpt. Bob Hyde zblbnutý podobnou propagandou a nasáklý neurčitým patriotismem odjíždí do Vietnamu bojovat za svou vlast, jeho žena Sally při něm stojí loajálně a přijímá roli dokonalé občanky. Dál by mohl příběh pokračovat v tomto stylu jako hrdinský epos placený Pentagonem, ale to by se Sally nesměla setkat s ochrnutým veteránem Lukem, který jí i nám všem ukáže, jak špatná je patologická podřízenost, slepá víra a loajalita, a to jak ve vztahu muž-vlast, tak i ve vztahu muž-žena. Ukazuje nám, jak potřebná a nutná je emancipace. Jednoduché vize a poučky, kterým podlehl Bob a jiní, se totiž v realitě podstatně komplikují: Z hrdých patriotů se stávají pouhé figurky na šachovnici, které, jakmile jsou ze hry vyřazeny, jsou již k ničemu, uklizené v ústavech pro mrzáky (maximálně s bezcennou frčkou na klopě). Tváří v tvář všem těm zvěrstvům a faktické marnosti toho všeho se rázem problematizuje i samotný obsah pojmu "hrdina". Luke v emotivní řeči před studenty zdůrazňuje zdánlivě samozřejmou věc spojenou s jakoukoli válkou: "Neexistuje dostatečný důvod pro to, aby nám v náručí umíral jiný člověk, či vidět nejlepšího kamaráda roztrhaného na kusy... Musíte si zvolit, teď..." A skutečná volba není možná, pokud nezapojíme vlastní úsudek oproštěný od frází a přístupu "dělat-co-se-sluší". (Možný SPOILER:) Silný emocionální náboj filmu dodává také milostný vztah Sally a Luka, který v mnohém podtrhuje ústřední motiv filmu: Sally se emancipuje, její život je smysluplnější a ona sama zralejší (=symbolický význam prvního orgasmu?). Přestože Luke představuje v jejím životě důležitého muže, stále miluje Boba a nehodlá ho opustit. Už to prostě není jen ta "pravá občanka" na šachovnici života a vlasti, ale člověk s autentickými prožitky, myšlenkami a zkušenostmi; člověk, který se vymanil z bytí v podřízenosti. Nepřítel je válka a bylo by fajn, kdyby toto poznání vycházelo už jen ze sledování těchto filmů a ne z vlastní participace na ní; kdyby si už mladí kluci nemuseli z kolečkového křesla říkat "I'm a lot fucking smarter now than when I went". (26.08.2013)

Protivojnový žáner je môj obľúbený už od útlej puberty, v literatúre aj filme. Ale pri žiadnom jeho zástupcovi (a to vrátane tých literárnych, prosím pekne) som tú mrchu vojnu neznenávidel viac, než tu. Do Vietnamu pritom iba nakukneme, bojisko nenavštívime. Stačí vidieť dôsledky. Ten rozvrat je tu priam fyzicky prítomný a objatia toľko najvrúcnejšie, koľko sú najtragickejšie konce nevyhnutnejšie. Usmieval som sa obarený a potešený opravdivosťou ich vzťahu a v krku ma dusila hrča o veľkosti zovretej päste. (videné 3x po sebe behom možno ani nie dvoch týždňov... a komentár píšem po vyše roku... pretože to chcelo kurva dlhý čas spracovať... také niečo sa mi dlho nestalo... ak vôbec niekedy) [100%] (11.06.2020)