Ztraceni v moři

Review filmů s Michelle Pfeiffer #2: Ten film jsem shlédl v letadle z Maroka, když jsem po letech znovuobjevil talent a krásu Michelle Pfeiffer, a rozhodl se, že bych mohl podniknout důslednější exkurzi po její filmografii. V marockém Netflixu to byl její jediný dostupný film, takže jsem si ho uložil do offline. Na ten film bych se zřejmě jinak nikdy nepodíval, což bych zpětně hodnotil jako chybu. Je to melodrama klasického střihu, ale někdy si musíte najít čas i na takové filmy. Nebudu nic prozrazovat o ději, protože hlavní pozitivum tohoto příběhu je jeho postupné rozkrývání (nejedná se o žádné twisty, ale prostě je ten příběh fajn a vyplatí se nevědět moc dopředu) – možná jenom řeknu, že hlavním tématem je RODINA, což je pro mě vždycky silný motiv. Některé scény jsem si tak užil možná o to silněji, protože jsem se do nich sám projektoval. Čemu chci ale věnovat speciální odstavec je výkon Michelle Pfeiffer, protože tohle bylo zřejmě její nejsilnější období, a i když scénář není z těch nejvypilovanějších, její ztvárnění role obyčejné matky je skrz naskrz autentické a pohlcující. Dokáže ve vás vyvolat emoce jak v těch nejvypjatějších momentech, tak v těch intimnějších, kdy se všechno důležité odehrává pod povrchem. Je ospravedlnitelné, když herce míjí nominace na herecké ceny jenom za to, že podávají skvělé výkony v průměrných filmech? Těžko říct. Pozor SPOILER!: Čeho je v jinak příjemně plynoucím filmu škoda, je rozhodně samotný závěr, který svou „jednoznačností“ nedává prostor pro realistické a plastičtější vyústění. Je to klasický hollywoodský konec, kdy se vyprávěnka z předměstí dobere svého vytouženého finále a všichni jsou opět šťastní. Zamrzí to o to více, když víte, že Michelle Pfeiffer jako jedna z producentek bojovala za více nejednoznačný konec, ale studio mělo prostě jiný názor. Hollywood zkrátka dokáže někdy načrtnout zajímavou skicu, ale v drtivé většině případů ji pak chce vybarvit výraznými barvami, aby nezůstalo pochyb o tom, že filmové plátno je pro pohádky, nikoliv pro opravdové příběhy. (08.12.2021)

Dobře obsazený televizní film s bolestnou tématikou ztráty dítěte. Děj se prakticky zabývá pouze snahou rodiny vyrovnat se s obtížnou, tragickou situací, kdy po zmizení tříletého syna nemají ponětí, co se s ním stalo, zda je vůbec ještě naživu. Pátrání a policejní vyšetřování je na vedlejší koleji, tady jsou v hlavní roli nalomené vztahy a především utrpení matky, která se za vše cítí odpovědná. Objektivně je tohle slzodojné drama lehce nadprůměrné, ale zvláště za krásnou Michelle Pfeiffer mám chuť přihodit i čtvrtou hvězdičku... odolám. 67% (12.10.2010)

Byl ztracen a je zas nalezen a problémy se vesele hromadily dál. Jen nedbalostí evangelistů se to v plné verzi do Bible nedostalo. Všechno bude jako dřív, to se jen říká, není to pravda. Často o tom přemýšlím u uzavřených epizod krimiseriálů. Že se s velkou slávou najde a někdy i odsoudí pachatel, znamená jen další epizodu v životech zúčastněných, které už jedou po jiné jednosměrce. Něco jako když pohyb motýlích křídel v Brazílii zahájí řetězec událostí, které ovlivní směr tornáda v Texasu. Jestli je to, že se ztracený syn našel, rozcestí nebo spíš balvan na cestě, je otázka. Šťastná konečná ne. (02.05.2017)

ačkoliv tento film jsem viděla už několikrát, přesto se k němu ráda vracím, příjemný děj, nebo spíše tragédie při ztrátě syna a znovu nalezení, psychologický rozbor rodiny, kdy se pomalu u této tragédie vzpamátovávají, ale nejvíc trpí nejstaršé syn, kdy cítí velkou vinu, což jsem nepochopila jeho matku, místo toho, aby mu byli oporou kašlali na něho. a zaobírali se sami sebou a jejich druhým synem, ztratil se, ale copak může někdo obvinovat druhého člověka? taková hloupost, Vždy za to může jen jeden člověk, ale nikdo více. Pfeiffer byla celkem dobrá, zahrála to dobře, i když ty emoce jsem ji moc nevěřila. (27.01.2010)

Tohle není tak špatné. Je sice pravda, že hlavní myšlenka filmu (btw pro mě docela originální) se snad nemůže v reálném světě uskutečnit (ikdyž člověk nikdy neví), ale pomohla filmu vystoupit z těch typických amerických nudných rodinných filmů. Myslím tím filmy třeba jako One Fine Day; zmínil jsem ho záměrně, poněvadž v obou filmech hraje PfeifferOVÁ (zdravím Stridera :-)) hlavní roli. Výraz sentimentální mi nepřijde moc vhodný (pokuď ano, tak co je asi Armageddon, Terminal, Sleepless in Seattle, atd. ?). Spíš si myslím stejně jako nash., že film je dost o empatii (jenže to by ho někteří nesměli brát jako nudnou oddychovku po nedělním obědě). Ikdyž to někdy lehce skřípalo, hodnotím 4*; závěrečná pointa mi náhodou docela sedla. (20.04.2008)