Nabarvené ptáče

„JÁ CHCI DOMŮ…“ /// O Nabarveném ptáčeti toho bylo za posledních pár dní napsáno asi tolik, jako o všech českých filmech za pět let. Z rozhovorů s Václavem Marhoulem je cejtit úleva a radost. Prostě to dokázal! Natočil film podle románu, který měl pověst "nezfilmovatelný" a který lidi kvůli dominanci násilí, agrese a sadismu nedokázali dočíst. Hned od začátku nepřehlídnete tři věci. Kameru Vladimíra Smutného, Petra Kotlára, který „nesleze“ z plátna a režii Václava Marhoula. Vezměte si - 169 minut dlouhej film, ve kterým se mluví devět minut… Tady prostě 99 procent všeho musíte vyjádřit obrazem, mimikou a scénou. Tady si nikdo nemůže jen tak sednout a začít povídat o tom, jak... a že by.... Tady se mlčí a koná. Což je parádní. Snímek na naše poměry udivuje zahraničním hereckým obsazením. Největší hvězdou je bezesporu Stellan Skarsgård. Bylo by ale chybou čekat jednojmennou hereckou katarzi. Kromě Petra Kotlára, kterej film táhne, tady ostatní pouze herecky „zaštěkaj“. A zatím co postavy, které hrají Udo Krier a Jituš Čvančarová zanechají nesmazatelnou stopu, role Stellana Skarsgårda je snad ze všech nejmenší. Několik hodin po projekci „je to ještě ve mně“. Vybavuju si scény, přemýšlím. Samozřejmě, že Nabarvené ptáče je film pro „náročného diváka“. Užijte si ho, dokud trvá jeho boom. Stojí to za to. A jestli se chystáte do sálu vstoupit s pytlem popcornu a bandaskou Coca-Coly, dejte pozor - mohlo by vám během projekce přestat chutnat. Víc jsem se rozepsal TADY. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Jerzy Kosiński jsem nečetl. 2.) Jsem u tety na vesnici a chci domů. 3.) Brutalita, pověry, perverze… to jsem celej já… /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (16.09.2019)

Ano, jak jsme se dočetli ve všech tuzemských médiích, v Benátkách lidi hromadně odcházeli ze sálu, maminky plakaly, novináři kolabovali, v Torontu se věšeli, babičku, která film omylem zahlédla z balkonu, museli resuscitovat tři urostlí naolejovaní hasiči bez trička, jen se všech nějak zapomněli zeptat, z čeho vlastně byli tak rozhození. Já už to vím. Z toho, jaká to byla neskutečně zle zahraná unylá sračka. Všechny ty rádoby naturalistický, surový, #tohleradsinechcividet scény, kterýma nás trapně marketingově strašili, opravdu neuvidíte, neboť se jen naznačí a pak se alibisticky odehrají mimo kameru. To je jak kdyby vám baba lascivně ukázala kozu a pak se šla do koupelny za dveře dodělat sprchovou hlavicí. Podle zvuků si můžete domýšlet, co se tam asi děje, jestli jí zrovna najíždí orgasmus, nebo dostala křeč do nohy. Ženy tam jsou výhradně titulovány slovy kurvo a děvko, ne jinak. Obě slova jsou chytře užívána střídavě, aby nám náhodou nezevšednila. Takže slyšíme: "kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko". A já se ptám, proč si tvůrci nechali kreativitu zaraženou v prdeli a neobšťastnili diváky spoustou jiných oslovení, kterými můžeme ženy častovat: mrdka z kundy vychcaná, syfilistická špína, otcojebka, nádoba na péra, odkapávátko a další podobně neotřelý, veskrze milý výrazy. Co mě dál děsně sralo, tak že tam všichni, naprosto všichni extrémně pomalu otáčí hlavama! Já nevím jak vy, ale já otáčím krkem běžnou rychlostí. Jeb. Čumím doleva. Jeb. Čumím doprava. A ne jeeeeeeeeee-----eee-----eee----------ee---------------e------------------------eb. Čumím jak idiot. Nikdo se tam prostě neotočí normálně. Herecký výkony otřesný, kluk má celou dobu jeden mrtvolnej výraz, jak kdyby hrál poker, a ne prožíval holocaust, uši mi trhaly strojený, nepřirozený, bezemočně odříkaný repliky, pokaždý, když někdo otevřel chlebárnu, myslel jsem, že ho nadabovali google překladačem. No a když náš nebohej předškolák začal žárlit, že ho stará podvádí s kozlem, regulérně jsem se skácel smíchy. Dotčené osazenstvo kina mi poslalo vyčítavé pohledy, proč proboha takhle bezohledně bagatelizuju intimní vztahové problémy mileneckého trojúhelníku, z nichž jeden je zvíře a druhý dítě. No tak pardon, nechtěl jsem se vás dotknout, zkrátka mi přišlo pitomý, že to klučina nehodil za hlavu a nešel radši ošukat koně. Vskutku otřesnej film, jen v úplně jiným smyslu, než mi byl prezentován. A přestaňte mi cpát, že je především o tom, jaký zvěrstva se to tehdá děly. Zvěrstva se děly i minulej víkend u mě na bytě a jaksi nemám potřebu o tom s retardama z Klokánku točit film, ani na to nechci vzpomínat, ještě teď mi smrděj z huby hovna. Hvězdičku uděluju sobě za to, že jsem se tři hodiny udržel a mladý sedící vedle mě samou nudou nevydrancoval poštěváka. (17.09.2019)

Kdybych měl film hodnotit jen po vizuální stránce, byla by to pětka jak vyšitá. Ale co mi zoufale chybí a tudíž to nejsem schopen nějak více bodově akceptovat, je fakt, že mě tenhle film zase až tak neoslovil. Nebo nezasáhl, to vyjde nastejno. Jsou takové pěkné obrazy, plné násilí, které není vůbec tak strašné, jak se psalo, ale celé působí lehce slepovaným dojmem, který zůstává i několik hodin po zhlédnutí. Prostě taková perfektně nasnímaná skládačka osudů, která potěší, ale pod kůži se moc nezaryje. Václav Marhoul je možná cílevědomý člověk, ale na to, abych ho označil výborným režisérem Nabarvené ptáče zdaleka nestačí. (15.09.2019)

Václav Marhoul mě emocionálně rozmrdal, aniž by se na to zeptal. Nabarvené ptáče je dechberoucí lyrickoepická epopej, která formálně kráčí ve Vláčilových šlépějí, a je na to náležitě hrdá. Film roku a jeden z nejlepších počinů tuzemský kinematografie minimálně za poslední dvě dekády. Bezkonkurenčně. (12.09.2019)