Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)

(více)

Videa (3)

Trailer 1

Recenze (681)

Chlupis 

všechny recenze uživatele

Nabarvené ptáče považuji za jeden z nejpůsobivějších českých filmů posledních let z několika důvodů: - V rámci producentského záměru a umu dosáhl Marhoul něčeho, co se dosud nepodařilo nikomu z tuzemských tvůrců, a to vytvořit skutečně konkurence schopný film s velkým F, umělecké dílo bez kompromisů, výtvarně vycizelovaný celek, který je sice všude chválen za Vladimírovu skutečně překrásnou a pro mě vyloženě oscarovou kameru, trochu se ale zapomíná na práci Pavla Rejholce, Jakuba Čecha a Viktora Prášila, kteří ukázali, jak se dělá opravdu světový sound design a na výkon celého art departmentu, který pod vedením Marhoula vytvořil naprosto unikátní filmový svět, jenž ten reálný posouvá do určité, těžko popsatelné a jedinečné stylizace. Production value Ptáčete je fascinující obzvláště tím, že se při rozpočtu kolem 180 milionů film jakkoliv nepředvádí, je vlastně v určitém slova smyslu komorní, nesnaží se vyrazit dech svou velikostí. O to větší je uvnitř. - Marhoul se nesnaží co do poetiky o napodobovaní klasik (Lazarová, kompletní Tarr) anebo tvoření paralel s již existujícími, sugestivními filmy o válce (nejčastěji kritiky a analytiky zmiňované Jdi a dívej se), čehož jsem se před projekcí jako divák obával, ale tvoří svébytný svět, který se na násilí dívá zpoetizovaným, subjektovým způsobem, tak moc odlišným od klasicky objektových aranží. Takové scény jsou v Ptáčeti jen dvě (transport a kozáci) a mají svůj význam. - V tom se Marhoul výrazně posouvá od předlohy, kdy si na násilí tvoří vlastní názor, nesnaží se šokovat, což kniha - ať už to pro někoho může být pozitivum či naopak výtka - dělá. Filmová verze pracuje s náznaky, nedořečeností, divákovou fantazií a vše je srozumitelné jen tak, jak je to srozumitelné pro hlavní postavu, nikoliv pro externího pozorovatele. Rozumím odchodům z kina v návaznosti na nepříjemnost takového znázornění, zdají se mi ale směšné jakékoliv názory přibližující Marhoula k maniakálnímu a hloupě sadistickému Gibsonovi (Apocalypto, Umučení Krista). - Film je i střihově velmi atypický, kdy zvolený styl přímo vybízí k pomalému tempu a užívání si překrásných kompozic, namísto toho ale žene kupředu až překvapivě rychle, průměrná délka záběrů nebude větší než 5 sekund a dělení na kapitoly snímek výrazně rytmizuje a také vývojově dělí na tematické okruhy podle toho, co Joska zažívá, učí se a objevuje. Celková délka kolem 2 hodin a 40 minut tak nepůsobí rozvlekle a v lecčems mi připomínala divácký požitek z nové, identicky dlouhé tarantinovky, která se též více než výraznými zvraty vyznačuje studií světa a jeho dopadem na ty, kteří jej obývají. - Jde mimochodem o příklad výborného castingu a práce s ním, kdy se Marhoul nesnaží strhnout pozornost na to, kdo z herců je jak známý - každá z postav je na plátně přesně tak dlouho, jak si žádá tvar samotný; Skarsgard dokonce jen 2 minuty. - Pokud by měla padnout nějaká výtka, pak jen k poslední kapitole, která se mi zdála příliš doslovná a najednou odscizená, i skrze užití až přílišného množství “českých seriálových ksichtů”, které jakoby film na závěr přece jen trochu stáhly zpět k naší kinematografii. Na druhou stranu - pokud scéna, ve které Pavel “Hitler” Kříž hystericky křičí “ty hnusná svině” a mlátí holí do židovského chlapce, nepůsobí jakkoliv trapně, je s Nabarveným ptáčetem něco významně v pořádku. () (méně) (více)

pan Hnědý 

všechny recenze uživatele

Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou. ()

Reklama

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Jen jez. Budeš potřebovat sílu.“ Jenže kolik síly je potřeba na přežití? Všechen ten mediální poprask, mezinárodní úspěch či „vybrakování“ Českých lvů…potvrzuju, z velké části zasloužené. Stejně jako k podařenému Tobruku Marhoul povolal osvědčené harcovníky, ať už Smutného (kamera), Hudce (střih), duo Rejholec-Čech (zvuk), Rovnou (kostýmy) či Strangmüllera (masky), a na řemeslné kvalitě (která je srovnatelná se současnou špičkou) se to citelně podepsalo. Zaujala mě i bravurní práce se zvířaty. Ale tím Marhoul neskončil, protože si přizval i luxusní herecký ansámbl, a přitom do hlavní role obsadil neznámého kluka, který je ovšem naprosto přirozený (s tou výhodou, že hodně situací odehraje očima). A možná ještě silnější než všechna ta příkoří (plná barbarství, surovosti a naturalismu), která si prožije, je jeho pomalá, nenápadná, ale o to fatálnější charakterová proměna. Nabarvené ptáče je tak silnou, zneklidňující výpovědí o poznamenaném dětském osudu a já dávám slabší plný počet. „Zapamatuj si to! Oko za oko, zub za zub.“ ()

Jezinka.Jezinka 

všechny recenze uživatele

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. ()

RedAK 

všechny recenze uživatele

Ano, jak jsme se dočetli ve všech tuzemských médiích, v Benátkách lidi hromadně odcházeli ze sálu, maminky plakaly, novináři kolabovali, v Torontu se věšeli, babičku, která film omylem zahlédla z balkonu, museli resuscitovat tři urostlí naolejovaní hasiči bez trička, jen se všech nějak zapomněli zeptat, z čeho vlastně byli tak rozhození. Já už to vím. Z toho, jaká to byla neskutečně zle zahraná unylá sračka. Všechny ty rádoby naturalistický, surový, #tohleradsinechcividet scény, kterýma nás trapně marketingově strašili, opravdu neuvidíte, neboť se jen naznačí a pak se alibisticky odehrají mimo kameru. To je jak kdyby vám baba lascivně ukázala kozu a pak se šla do koupelny za dveře dodělat sprchovou hlavicí. Podle zvuků si můžete domýšlet, co se tam asi děje, jestli jí zrovna najíždí orgasmus, nebo dostala křeč do nohy. Ženy tam jsou výhradně titulovány slovy kurvo a děvko, ne jinak. Obě slova jsou chytře užívána střídavě, aby nám náhodou nezevšednila. Takže slyšíme: "kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko". A já se ptám, proč si tvůrci nechali kreativitu zaraženou v prdeli a neobšťastnili diváky spoustou jiných oslovení, kterými můžeme ženy častovat: mrdka z kundy vychcaná, syfilistická špína, otcojebka, nádoba na péra, odkapávátko a další podobně neotřelý, veskrze milý výrazy. Co mě dál děsně sralo, tak že tam všichni, naprosto všichni extrémně pomalu otáčí hlavama! Já nevím jak vy, ale já otáčím krkem běžnou rychlostí. Jeb. Čumím doleva. Jeb. Čumím doprava. A ne jeeeeeeeeee-----eee-----eee----------ee---------------e------------------------eb. Čumím jak idiot. Nikdo se tam prostě neotočí normálně. Herecký výkony otřesný, kluk má celou dobu jeden mrtvolnej výraz, jak kdyby hrál poker, a ne prožíval holocaust, uši mi trhaly strojený, nepřirozený, bezemočně odříkaný repliky, pokaždý, když někdo otevřel chlebárnu, myslel jsem, že ho nadabovali google překladačem. No a když náš nebohej předškolák začal žárlit, že ho stará podvádí s kozlem, regulérně jsem se skácel smíchy. Dotčené osazenstvo kina mi poslalo vyčítavé pohledy, proč proboha takhle bezohledně bagatelizuju intimní vztahové problémy mileneckého trojúhelníku, z nichž jeden je zvíře a druhý dítě. No tak pardon, nechtěl jsem se vás dotknout, zkrátka mi přišlo pitomý, že to klučina nehodil za hlavu a nešel radši ošukat koně. Vskutku otřesnej film, jen v úplně jiným smyslu, než mi byl prezentován. A přestaňte mi cpát, že je především o tom, jaký zvěrstva se to tehdá děly. Zvěrstva se děly i minulej víkend u mě na bytě a jaksi nemám potřebu o tom s retardama z Klokánku točit film, ani na to nechci vzpomínat, ještě teď mi smrděj z huby hovna. Hvězdičku uděluju sobě za to, že jsem se tři hodiny udržel a mladý sedící vedle mě samou nudou nevydrancoval poštěváka. ()

Galerie (399)

Zajímavosti (56)

  • „Jednou natočí film o prvním promítání filmu Nabarvené ptáče,“ poznamenal filmový kritik Xan Brooks ve všemi skloňovaném textu pro britský list The Guardian. Tento komentář souvisí s hromadným úprkem otřesených diváků z premiérového promítání Nabarveného ptáčete v rámci Benátského filmového festivalu. Ovšem diváci, kteří film dokoukali, vstali a deset minut nepřetržitě tleskali. (klukluka)
  • Film se natáčel ve čtyřiceti třech lokalitách, a to v České republice, Polsku, Slovenské republice a na Ukrajině. (JoranProvenzano)

Související novinky

Úmrtí herce Juliana Sandse bylo potvrzeno

Úmrtí herce Juliana Sandse bylo potvrzeno

28.06.2023

Britský herec Julian Sands byl od 13. ledna tohoto roku veden jako nezvěstný poté, co se vypravil na turistickou trasu zasněženými horami v oblasti Baldy Bowl přibližně 45 mil na východ od města Los… (více)

Česko vybralo svého letošního kandidáta na Oscara

Česko vybralo svého letošního kandidáta na Oscara

12.09.2022

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) každoročně mimo udílení národního ocenění Český lev vybírá i potenciálního filmového kandidáta na prestižní cenu Oscar, jenž by na jaře příštího roku mohl… (více)

Byly rozdány 33. Evropské filmové ceny

Byly rozdány 33. Evropské filmové ceny

12.12.2020

Dnes večer byly prostřednictvím online přenosu z Berlína uděleny Evropské filmové ceny (EFA) v rámci svého 33. ročníku. Nejvýraznějším výhercem se stal dánský snímek Thomase Vinterberga Chlast, jenž… (více)

Dny evropského filmu startují již za pár dní

Dny evropského filmu startují již za pár dní

14.06.2020

Dny evropského filmu (DEF), které se zaměřují výhradně na současný evropský film, letos představí 40 filmů z téměř 30 evropských zemí. Hlavní část programu DEF proběhne od 16. do 23. června v Praze,… (více)

Reklama

Reklama