Nabarvené ptáče

Ačkoliv jsem celkem mladej, tak jsem zastáncem staré školy a myslím si, že jedna výchovná občas neuškodí. Jenže Joska dostával kapky ze všech stran a jeho dětství se tak stalo přímo peklem potažmo bojem o život. Klidně bych pouštěl film ve školách ať dnešní zhýčkané a rozmazlené dětičky vidí jaké může být dětství peklo a že se nemají vůbec špatně. Po parádním Mazaným Filipovi a Tobruku ( kterej jsem neviděl ani ho vidět nepotřebuju ) příchází Marhoul s tímhle " skvostem ". A já mu můžu jen zatleskat. Na jednu stranu jsem sice čekal brutálnější scény poté co někteří diváci kvůli drsným scénám utíkali z kina, ale to je můj problém. Jako hororový maniak jsem prostě zvyklej na větší zvěrstva. Tím ovšem neshazuju to co se ve filmu děje. Slabší povahy budou mít při koukání asi problém. Určitě není Nabarvené ptáče filmem který vám navodí dobrou náladu a po dokoukání určitě nebudete mít dobrej pocit. To vše ukazuje jak silný film to je. Sice jsem nečetl knihu, ale i tak si myslím, že film ostudu své knižní předloze určitě neudělal. Po technické stránce nemám filmu co vytknout. Pochválit musím i výběr herců. Za mě je to prostě 5 hvězd, ale chápu rozporuplné hodnocení, protože tohle není film pro každého. (29.09.2019)

Film bych označil za úctyhodný, poctivý, solidní. Tedy žádné nadšení. Velké nasazení autora je ale znát. Jsou známy i jeho problémy při natáčení, které překonal. Ovšem zrada číhá v dramaturgickém východisku, respektive ve zvoleném vypravěčském klíči, jenž by se dal nazvat záznamem cesty židovského chlapce válečným venkovem. Záznamem pozorovatelským, neosobním a jakoby nezúčastněným, kde se důvěrnost prožitku nahrazuje pásmem obrazů. Každý záběr budovaný v dokonalé černobílé stylizaci je sám o sobě sice mistrovský, ale řadí se za sebou lineárně, v neměnné náladě, téměř mechanicky od jedné trýznivé zastávky k druhé. I když je třeba uznat, že alespoň sexuální násilí pojímá film decentněji, než se o něm ze zahraničních festivalů šířilo a než si počíná stejnojmenný bestseller Jerzyho Kosinského. Jakmile chlapec ztratí poslední pevný bod, zbývá mu pouze cesta, ovšem bez cíle, jenž by jí vyklenul potřebný oblouk. Každé setkání se odehrává na prakticky totožném půdorysu divoké země nikoho, kde si nájezdy Calverů nezadají s brutalitou domorodců, a v takovém duchu, v jakém si západní svět rád maloval východ Evropy: coby barbarské, hrubé, surové, nevzdělané, primitivní kmeny, které znají jen samohonku a násilí. Což lze díky předloze akceptovat, ale ve výsledné smyčce bez jediného úkroku vede k únavné jednotvárnosti. Je obdivuhodné, jak malý Kotlár pouze výrazem tváře vnímá třeba žárlivé dusno mlynářské domácnosti ústící v oslepení manželova domnělého soka nebo jak vstřebává obě strhující scény s ptáky. Popravdě všude tam, kde se obejde zcela beze slov, například v jedinečném tichém sólu Stellana Skarsgarda, účinkuje Nabarvené ptáče silněji než v několika situacích, kde v dialogu používá uměle vytvořené a nepřirozeně znějící novoslověnštiny. Ovšem výjimečné okamžiky zakryje struktura vyprávění, tedy onen typ putování členěný do kapitol, kterých by místo devíti mohlo být stejně dobře pět nebo pětadevadesát. A to je škoda, protože jsem byl už je neměnným rytmem postupujícím od výjevu k výjevu otupělý právě ve chvíli, kdy chlapec začne pod vlivem utrpěných zkušeností samovolně přecházet na temnou stranu. Pohříchu se zásadní posun v kategoriích dobra a zla odehrává až ve chvílích, kdy už se každá minuta navíc pociťuje takřka fyzicky. Nicméně dvě věci je třeba uznat. Zaprvé, brutální scény nejsou samoúčelné, pouze převzaté z knihy a nasnímané i ohleduplněji. Zadruhé, Marhoulem zmiňovaný náznak naděje se opravdu symbolicky dostaví, třebaže pocitově doléhá z dálky tak jako předešlé utrpení. (24.03.2020)

Ano, jak jsme se dočetli ve všech tuzemských médiích, v Benátkách lidi hromadně odcházeli ze sálu, maminky plakaly, novináři kolabovali, v Torontu se věšeli, babičku, která film omylem zahlédla z balkonu, museli resuscitovat tři urostlí naolejovaní hasiči bez trička, jen se všech nějak zapomněli zeptat, z čeho vlastně byli tak rozhození. Já už to vím. Z toho, jaká to byla neskutečně zle zahraná unylá sračka. Všechny ty rádoby naturalistický, surový, #tohleradsinechcividet scény, kterýma nás trapně marketingově strašili, opravdu neuvidíte, neboť se jen naznačí a pak se alibisticky odehrají mimo kameru. To je jak kdyby vám baba lascivně ukázala kozu a pak se šla do koupelny za dveře dodělat sprchovou hlavicí. Podle zvuků si můžete domýšlet, co se tam asi děje, jestli jí zrovna najíždí orgasmus, nebo dostala křeč do nohy. Ženy tam jsou výhradně titulovány slovy kurvo a děvko, ne jinak. Obě slova jsou chytře užívána střídavě, aby nám náhodou nezevšednila. Takže slyšíme: "kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko". A já se ptám, proč si tvůrci nechali kreativitu zaraženou v prdeli a neobšťastnili diváky spoustou jiných oslovení, kterými můžeme ženy častovat: mrdka z kundy vychcaná, syfilistická špína, otcojebka, nádoba na péra, odkapávátko a další podobně neotřelý, veskrze milý výrazy. Co mě dál děsně sralo, tak že tam všichni, naprosto všichni extrémně pomalu otáčí hlavama! Já nevím jak vy, ale já otáčím krkem běžnou rychlostí. Jeb. Čumím doleva. Jeb. Čumím doprava. A ne jeeeeeeeeee-----eee-----eee----------ee---------------e------------------------eb. Čumím jak idiot. Nikdo se tam prostě neotočí normálně. Herecký výkony otřesný, kluk má celou dobu jeden mrtvolnej výraz, jak kdyby hrál poker, a ne prožíval holocaust, uši mi trhaly strojený, nepřirozený, bezemočně odříkaný repliky, pokaždý, když někdo otevřel chlebárnu, myslel jsem, že ho nadabovali google překladačem. No a když náš nebohej předškolák začal žárlit, že ho stará podvádí s kozlem, regulérně jsem se skácel smíchy. Dotčené osazenstvo kina mi poslalo vyčítavé pohledy, proč proboha takhle bezohledně bagatelizuju intimní vztahové problémy mileneckého trojúhelníku, z nichž jeden je zvíře a druhý dítě. No tak pardon, nechtěl jsem se vás dotknout, zkrátka mi přišlo pitomý, že to klučina nehodil za hlavu a nešel radši ošukat koně. Vskutku otřesnej film, jen v úplně jiným smyslu, než mi byl prezentován. A přestaňte mi cpát, že je především o tom, jaký zvěrstva se to tehdá děly. Zvěrstva se děly i minulej víkend u mě na bytě a jaksi nemám potřebu o tom s retardama z Klokánku točit film, ani na to nechci vzpomínat, ještě teď mi smrděj z huby hovna. Hvězdičku uděluju sobě za to, že jsem se tři hodiny udržel a mladý sedící vedle mě samou nudou nevydrancoval poštěváka. (17.09.2019)

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo. (22.09.2019)