Nabarvené ptáče

Předně je třeba zbořit několik mýtů s tímto filmem spojených: 1) film není ani zdaleka tak brutální, jak by se mohlo dle hysterické kampaně zdát. Většina násilí se odehrává mimo záběr a otrlejšího diváka to nerozhází. Aureola brutálního filmu je způsobena jenom tím, že jsme tu takto ambiciózní film dlouho neměli, tudíž se o něm hodně mluví a mají nutkavou potřebu se k němu vyjádřit i ti, kteří by si podobný film nikdy nepustili (např. maminy na eMimino.cz). Stačí pár výkřiků typu "tři hodiny úchylného násilí pro sadisty, na to nepůjdu" a šeptanda si už žije vlastním životem. Nepomohly tomu ani přehnané první recenze z festivalů a vyjádření samotných tvůrců, zbytečně se připravili o diváky (a to jinak kampaň zvládli na jedničku, protlačit podobný film i do Cinema City Ústí nad Labem, kde obvykle kromě animáků a lidových českých komedií nic není, je husarský kousek). 2) "Devět minut dialogů" - toto je naprosto mimoňská charakteristika a nechápu, kdo a proč s ní přišel. Ano, ve filmu se mluví málo, nicméně mnohem víc, než jsem čekal. Ve filmu je přesně tolik slov, kolik je potřeba, žádné slovo není zbytečné. Ve filmu se stále něco děje, nejsou tam žádné přehnaně dlouhé záběry, a je to příjemné osvěžení oproti většině normálních filmů, které jsou zbytečně ukecané. Ano, pokud nalepíte všechny repliky za sebe, tak to těch devět minut asi bude, ale takové sčítání je nesmyslné. U normálního filmu by to bylo řekněme 30 minut, ale dosud pochopitelně nikdo neměl potřebu s takovou informací na diváka vyrukovat._______ A teď už k hodnocení: obdivuji Marhoula za to, že měl vizi a šel si nekompromisně za ní. Takový film jsme tu dlouho neměli a dlouho mít nebudeme. Každý záběr je umělecké dílo samo o sobě, herci všichni do jednoho jsou tak výrazní, že z nich nespustíte oči a žádná z cca 10 kapitol není zbytečná a obsahuje aspoň jednu scénu, která tne do živého. Bohužel jsem jich měl hodně vyspoilerovaných z recenzí, ale to je moje chyba. Konec jsem naštěstí neznal a je také velmi silný. Těším se na knihu. Je to film krásný ve své krutosti a krutý ve své kráse. Držme palce na Oscarech, tak nadějného kandidáta jsme tam od Želar (lol) neměli. (14.09.2019)

Príbeh je vyrozprávaný v kapitolách a mne osobne sa zdá, že oproti predlohe, tým stráca na sile. Nedokázala som to s tým Joskom úplne prežívať, chýbala mi tam celistvosť príbehu. Spracovanie je dych berúce, kamera dokonalá. 169 minút je síce riadny náklad, ale mne osobne ani jeden záber neprišiel zbytočný. A na margo brutality vo filme, kniha je ďaleko drsnejšia. (27.09.2019)

Překvapivě mírné. ___ Byl jsem vděčný za kameru, za obraz bolestně nevratné proměny chlapce, za situační podmíněnost toho, čemu říkat dobro a zlo. Nejsem vděčný za schematický postup za takovým sdělením, za epizodicky roztříštěnou strukturu filmového času ani za těch několik málo scén s dialogy - působily na mě prkenně. (11.11.2019)

JOSKA. Dobře jsem si vybrala svůj nick pro místní účely. Učinila jsem tak před dávnými lety, neboť jsem vizionářsky tušila, že pan režisér nám má co velkého říct a nyní jsem na to patřičně hrdá! :) Posledních 50 let nebylo v našich končinách natočeno nic obdobného. Od Démantů noci a Markety Lazarové až Ptáče na mě má podobně intenzívní dopad. Smekám před Václavem Marhoulem a přeji mu s filmem všechny myslitelné úspěchy. Ode mě symbolického soukromého Oscara má, stejně tak úžasný Vladimír Smutný, famózní Péťa Kotlár, výprava, kostýmy, zvuk, střih i každý jeden, kdo se na plátně byť jen mihnul. Naši heci v epizodních rolích se v pohodě rovnali takovým kalibrům jako je Harvey, Julian, Udo nebo Stellan. A to svědčí o vytříbeném výběru. Knihu jsem četla, k filmové adaptaci nemám výhrad. Pokládala jsem ji totiž za nenatočitelnou... P.S.: velmi mě potěšilo obsazení mého oblíbence Martina Nahálky a Jitka Čvančarová? V roli byla senzační a závěrečná píseň? Ta mi vyrazila dech. K tolik medializované krutosti snímku: Volyň mě vystrašila víc, ale ano, přiznávám, 4x jsem zavřela oči. Na pár vteřin. Takže v klidu. (19.09.2019)

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)