Nabarvené ptáče

Knihu Běž, chlapče, běž napsal polský spisovatel Uri Orlev podle svých vzpomínek. Pojednává o jeho životě, kdy utekl spolu s ostatními dětmi z transportu a pak se prodíral sám životem. Potkával lidi laskavé a ochotné pomoci i ty méně ochotné. Nabarvené ptáče je fikcí, Běž, chlapče, běž je podle skutečnosti, v tom je zásadní rozdíl. Překvapuje mě, že Jerzy Kosiński, který je autorem humorného laskavého příběhu Byl jsem při tom, napsal tento brutální kousek, kde se to hemží lidskými hyenami, kteří týrají malého chlapce, zabíjejí zvířata i sebe navzájem. Ze snímku doslova kape brutalita a koncentrovaná deprese. Pokud toto byl záměr, pak se jedná o zdařilý snímek. Václav Marhoul zřejmě zatoužil natočit průlomový snímek, který bude konkurovat Markétě Lazarové. Působí to na mne dojmem, že chtěl natočit hodně úspěšný film, ale tato snaha je příliš zřejmá. Na snímku je patrný velkorysý rozpočet, který umožnil i mezinárodní obsazení, dobré lokace i perfektní kameru. Často je zmiňovaná nadbytečná stopáž, ta mi nevadila, spíš jsem vnitřně zápasila s obsahem. Nemyslím si, že by se mělo zapomínat na bezpráví a utrpení. Otázkou je, zda toto vrstvení násilí a nechutností je tou správnou formou. Vykreslování brutálních scén nastavuje zrcadlo do nitra tvůrce. Nemyslím si, že by se měly špatné věci přehlížet, otázkou je, zda tento způsob vyprávění k dobru věci. Po filmařské stránce nelze nic vytknout, leč obsah je pro mě těžko uvěřitelný. Líčení temnoty nemá být samoúčelné. Není všechno růžové, Marhoulovo ptáče je barveno na černo. Pouze na černo. Malá jiskřička na konci nedokázala přebít přechozí požáry. Přelom v české kinematografii se nekonal. (09.03.2021)

7/10. Ano, skutečně jde o jeden z nejambicióznějších a nejunikátnějších projektů české produkce. A Václav Marhoul má respekt jen za to, že to po tolika letech dovedl ke zdárnému konci. Výsledku bohužel ubližuje paradoxně onen minimalismus v kombinaci s repetitivní, leč v rámci příběhu zajímavou strukturou, která bohužel servíruje jeden střípek mozaiky za druhým a přitom na sebe nabaluje stále tytéž nedostatky. Kamera je dokonalá a Vladimír Smutný je tahounem celého kolosu, který se po celičkou (a bezesporu přepálenou) stopáž topí v depresích, těžkých tématech a mrazivosti. Jde o děsivé, přesto neodolatelné a impozantní obrazce, kterým se těžko něco vyčítá... přesto není technické pozlátko vším a absence inovátorství, či jasnější srozumitelnost v rámci narativu mě zamrzela. Ale jak říkám, je to must see záležitost a film, který si zaslouží veškerou pozornost. Sesunout to k zemi může jen opravdu naprostý ignorant (ať už filmařiny nebo poselství). Za tím si stojím. (13.09.2019)

„Namaľované vtáča” je rozdelené takto: nultá kapitola - Marta. / 1. kapitola: Olga / 2. kapitola: Mlynár / 3. kapitola: Lech & Ludmila / 4. kapitola: Hans / 5. kapitola: Kňaz & Garbos / 6. kapitola: Labina / 7. kapitola: Mitka / 8. kapitola: Nikodém & Joska a 9. kapitola: nepomenovaná - autobusová sekvencia, v ktorej vystupuje i hlavná postava židovského chlapca, ktorá sa volá ? Ešte na menšie upresnenie: Účinkuje nielen v poslednej, avizovanej, ale v úplne všetkých, a to od totálneho začiatku až do absolútneho konca, a práve prostredníctvom, zatiaľ jeho detskej optiky, sa pohybujem spolu s ním cez rôzne prekážky, kdesi na východnej Ukrajine ? A to počas druhej svetovej vojny, keď bolo toto židovské etnikum v húfoch posielané do koncentračných táborov na istú smrť, a asi aj kvôli tomu ho rodičia poslali k tete Marte na lazy do tzv. bezpečia ? No, pokiaľ žije, stále svitá nádej na prežitie, no akonáhle dostane nečakaný infarkt, chlapča ostáva odkázané iba samo na seba, čiže z dočasného útočiska sa automaticky stáva - nebezpečné miesto. Od tohto momentu sa vydáva na „road-movie” po širšom okolí, kedy stretáva širokú paletu ľudských pováh, od najhorších - zvrátených a perverzných, až po celkom normálnych, ak sa avšak vôbec nejakí takí nájdu ? Určite nemá na ružiach ustlané, každú chvíľu mu ide o život, že ako som už vyššie spomínal, jeho meno je JOSKA. _ Pamätáte si ešte na ruský protivojnový snímok Иди и смотри ? Tak Marhoulov film sa mu jednak strašne podobá svojou extrémnou surovosťou, častou brutalitou a znázorňovaním explicitného násilia, ktoré si nikdy nekladie servítky pred ústa, alebo miestami sa zachádza až do pornografie a iných excesií, kedy si režisér našťastie vypomáha tzv. filmovým trikom, že si to máme iba »predstaviť« , aspoň že tak ! Zase estetická forma mi normálne evokovala snímky, iného, veľkého, režisérskeho virtuóza - Andreja Arsenieviča Tarkovskijho, pretože kompozícia čiernobieleho obrazu je naprosto famózna, pridáva na atmosfére, je depresívna, melancholická a veľmi skľúčená ! Kameraman Vladimír Smutný odviedol poriadny kus umeleckej práce, aká sa v našich lúkach a hájoch každý deň nevidí. Obstál by v svetových rozmeroch. Václav Marhoul nakrútil síce ambiciózny veľkofilm so svetovým obsadením, ale bohužiaľ - podľa kontroverznej predlohy poľského autora Jerzyho Kosińskiho, ktorý si množstvo vecí vo svojej "autobiografickej" knižke skrátka prikrášlil. Je to tým pádom samoúčelné a vykalkulované, naivne zahrané na akademickú notu, no bezvýsledne, ak nerátam výsledky českého leva. Je to vážny film, ktorý ale nemôžem brať úplne vážne. Na jedno pozretie, i napriek negatívnym vlastnostiam - určite áno. Opakovaná repríza z môjho pohľadu už nikdy viac nehrozí, aj keď zopár pozitívnych aspektov by sa našlo. (15.04.2020)

Ten mlynář už je moc, to je fakt masakr. Ale že bych kvůli tomu odcházel z kina, to fakt ne. Lidi jsou trubky. Jinak brilantně nasnímané, brutální jako už dlouho nic, pečlivě vyprávěný prakticky bezeslovný film, přinejmenším tím, že hlavní postava vůbec nepromluví na ostatní lidi (mluví jen když je sám). Klobouk dolů před tím klukem. U rybářky bych ale asi vydržel (Júlia Vidrnáková) :)) Čvančarovou jsem nepoznal. (06.05.2020)

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)