Nabarvené ptáče

„Namaľované vtáča” je rozdelené takto: nultá kapitola - Marta. / 1. kapitola: Olga / 2. kapitola: Mlynár / 3. kapitola: Lech & Ludmila / 4. kapitola: Hans / 5. kapitola: Kňaz & Garbos / 6. kapitola: Labina / 7. kapitola: Mitka / 8. kapitola: Nikodém & Joska a 9. kapitola: nepomenovaná - autobusová sekvencia, v ktorej vystupuje i hlavná postava židovského chlapca, ktorá sa volá ? Ešte na menšie upresnenie: Účinkuje nielen v poslednej, avizovanej, ale v úplne všetkých, a to od totálneho začiatku až do absolútneho konca, a práve prostredníctvom, zatiaľ jeho detskej optiky, sa pohybujem spolu s ním cez rôzne prekážky, kdesi na východnej Ukrajine ? A to počas druhej svetovej vojny, keď bolo toto židovské etnikum v húfoch posielané do koncentračných táborov na istú smrť, a asi aj kvôli tomu ho rodičia poslali k tete Marte na lazy do tzv. bezpečia ? No, pokiaľ žije, stále svitá nádej na prežitie, no akonáhle dostane nečakaný infarkt, chlapča ostáva odkázané iba samo na seba, čiže z dočasného útočiska sa automaticky stáva - nebezpečné miesto. Od tohto momentu sa vydáva na „road-movie” po širšom okolí, kedy stretáva širokú paletu ľudských pováh, od najhorších - zvrátených a perverzných, až po celkom normálnych, ak sa avšak vôbec nejakí takí nájdu ? Určite nemá na ružiach ustlané, každú chvíľu mu ide o život, že ako som už vyššie spomínal, jeho meno je JOSKA. _ Pamätáte si ešte na ruský protivojnový snímok Иди и смотри ? Tak Marhoulov film sa mu jednak strašne podobá svojou extrémnou surovosťou, častou brutalitou a znázorňovaním explicitného násilia, ktoré si nikdy nekladie servítky pred ústa, alebo miestami sa zachádza až do pornografie a iných excesií, kedy si režisér našťastie vypomáha tzv. filmovým trikom, že si to máme iba »predstaviť« , aspoň že tak ! Zase estetická forma mi normálne evokovala snímky, iného, veľkého, režisérskeho virtuóza - Andreja Arsenieviča Tarkovskijho, pretože kompozícia čiernobieleho obrazu je naprosto famózna, pridáva na atmosfére, je depresívna, melancholická a veľmi skľúčená ! Kameraman Vladimír Smutný odviedol poriadny kus umeleckej práce, aká sa v našich lúkach a hájoch každý deň nevidí. Obstál by v svetových rozmeroch. Václav Marhoul nakrútil síce ambiciózny veľkofilm so svetovým obsadením, ale bohužiaľ - podľa kontroverznej predlohy poľského autora Jerzyho Kosińskiho, ktorý si množstvo vecí vo svojej "autobiografickej" knižke skrátka prikrášlil. Je to tým pádom samoúčelné a vykalkulované, naivne zahrané na akademickú notu, no bezvýsledne, ak nerátam výsledky českého leva. Je to vážny film, ktorý ale nemôžem brať úplne vážne. Na jedno pozretie, i napriek negatívnym vlastnostiam - určite áno. Opakovaná repríza z môjho pohľadu už nikdy viac nehrozí, aj keď zopár pozitívnych aspektov by sa našlo. (15.04.2020)

České filmy posledních let nesleduji. Nezajímají mě, nelákají mě a nevidím v nich nic stylisticky nebo vypravěčsky originálního a vysoce autorského (když už o ně třeba v televizi zakopnu). Nabarvené ptáče rozhodně není snímkem převratným a snad ani morálně diskutabilním, jak nám vnucovaly prvotní ohlasy, ale přesto je to filmařina poctivá, intimní a přemýšlivá, jaké se ostatní tuzemská produkce zkrátka nemůže moc rovnat. Padala srovnání s Tarkovským nebo Markétou Lazarovou, ovšem ani do toho bych se nehrnul - Marhoul je usedlejší, více naturalistický a z pohledu výpravy i přístupnější. Černobílá kompozice je pochopitelným a správným krokem u takhle bezútěšné látky a málomluvnost ve spojení s nadužíváním detailů a řídkým střihem nechává diváka, aby se více ponořil do atmosféry a byl připraven empaticky reagovat na všechny ty hrůzy, před nimiž kamera většinou vkusně uhybá a příběh tak nepůsobí samoúčelně násilným dojmem. Z pohledu vyprávění se jedná o jednoduše provázané epizody, jejichž spojujícím motivem je komplexní vývoj hlavní postavy - komplexní jen ve smyslu toho, že každá kapitola formuje jinou stránku Joškovy osobnosti a dává mu jiné zkušenosti, které mu v tomhle hrozném prostředí bez skutečné lásky pomáhají dospět. Jinak je vývoj samozřejmě nepříliš překvapivý a Marhoul sází právě na obměnu morálních prostředí, která mají druhotně podat objektivní výpověď o krutém dopadu války a s ní související hospodářské bídy a náboženského fanatismu na převážně venkovské civilisty. Škoda, že tahle doplňující funkce je v epizodické struktuře postupně trochu silnější než opakující se soužení hlavního hrdiny. V celkovém součtu však musím chválit, protože Nabarvené ptáče krásně vypadá, navzdory délce a ke konci i jisté repetitivnosti nenudí, zdobí ho perfektní herecké výkony i casting všech odpudivých vesnických individuí (z fleku bych mohl nějakou drobnou roli vyfasovat i já) a podává velké myšlenky i kruté vize lidské nátury silnou autorskou cestou (i když v momentě, kdy jsem při pádu z koně uslyšel starý dobrý Wilhelm Scream, jsem se neubránil smíchu). Případ obdivuhodné filmařské práce, která sice nemá navzdory obřím ambicím tak enormní dopad na jen trochu zběhlého diváka, ale každým záběrem i scénou křičí, že se s ní musí počítat tady i ve světě - a naštěstí to není ani po dvou hodinách nijak zvlášť otravné. (13.09.2019)

Ano, jak jsme se dočetli ve všech tuzemských médiích, v Benátkách lidi hromadně odcházeli ze sálu, maminky plakaly, novináři kolabovali, v Torontu se věšeli, babičku, která film omylem zahlédla z balkonu, museli resuscitovat tři urostlí naolejovaní hasiči bez trička, jen se všech nějak zapomněli zeptat, z čeho vlastně byli tak rozhození. Já už to vím. Z toho, jaká to byla neskutečně zle zahraná unylá sračka. Všechny ty rádoby naturalistický, surový, #tohleradsinechcividet scény, kterýma nás trapně marketingově strašili, opravdu neuvidíte, neboť se jen naznačí a pak se alibisticky odehrají mimo kameru. To je jak kdyby vám baba lascivně ukázala kozu a pak se šla do koupelny za dveře dodělat sprchovou hlavicí. Podle zvuků si můžete domýšlet, co se tam asi děje, jestli jí zrovna najíždí orgasmus, nebo dostala křeč do nohy. Ženy tam jsou výhradně titulovány slovy kurvo a děvko, ne jinak. Obě slova jsou chytře užívána střídavě, aby nám náhodou nezevšednila. Takže slyšíme: "kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko". A já se ptám, proč si tvůrci nechali kreativitu zaraženou v prdeli a neobšťastnili diváky spoustou jiných oslovení, kterými můžeme ženy častovat: mrdka z kundy vychcaná, syfilistická špína, otcojebka, nádoba na péra, odkapávátko a další podobně neotřelý, veskrze milý výrazy. Co mě dál děsně sralo, tak že tam všichni, naprosto všichni extrémně pomalu otáčí hlavama! Já nevím jak vy, ale já otáčím krkem běžnou rychlostí. Jeb. Čumím doleva. Jeb. Čumím doprava. A ne jeeeeeeeeee-----eee-----eee----------ee---------------e------------------------eb. Čumím jak idiot. Nikdo se tam prostě neotočí normálně. Herecký výkony otřesný, kluk má celou dobu jeden mrtvolnej výraz, jak kdyby hrál poker, a ne prožíval holocaust, uši mi trhaly strojený, nepřirozený, bezemočně odříkaný repliky, pokaždý, když někdo otevřel chlebárnu, myslel jsem, že ho nadabovali google překladačem. No a když náš nebohej předškolák začal žárlit, že ho stará podvádí s kozlem, regulérně jsem se skácel smíchy. Dotčené osazenstvo kina mi poslalo vyčítavé pohledy, proč proboha takhle bezohledně bagatelizuju intimní vztahové problémy mileneckého trojúhelníku, z nichž jeden je zvíře a druhý dítě. No tak pardon, nechtěl jsem se vás dotknout, zkrátka mi přišlo pitomý, že to klučina nehodil za hlavu a nešel radši ošukat koně. Vskutku otřesnej film, jen v úplně jiným smyslu, než mi byl prezentován. A přestaňte mi cpát, že je především o tom, jaký zvěrstva se to tehdá děly. Zvěrstva se děly i minulej víkend u mě na bytě a jaksi nemám potřebu o tom s retardama z Klokánku točit film, ani na to nechci vzpomínat, ještě teď mi smrděj z huby hovna. Hvězdičku uděluju sobě za to, že jsem se tři hodiny udržel a mladý sedící vedle mě samou nudou nevydrancoval poštěváka. (17.09.2019)

JOSKA. Dobře jsem si vybrala svůj nick pro místní účely. Učinila jsem tak před dávnými lety, neboť jsem vizionářsky tušila, že pan režisér nám má co velkého říct a nyní jsem na to patřičně hrdá! :) Posledních 50 let nebylo v našich končinách natočeno nic obdobného. Od Démantů noci a Markety Lazarové až Ptáče na mě má podobně intenzívní dopad. Smekám před Václavem Marhoulem a přeji mu s filmem všechny myslitelné úspěchy. Ode mě symbolického soukromého Oscara má, stejně tak úžasný Vladimír Smutný, famózní Péťa Kotlár, výprava, kostýmy, zvuk, střih i každý jeden, kdo se na plátně byť jen mihnul. Naši heci v epizodních rolích se v pohodě rovnali takovým kalibrům jako je Harvey, Julian, Udo nebo Stellan. A to svědčí o vytříbeném výběru. Knihu jsem četla, k filmové adaptaci nemám výhrad. Pokládala jsem ji totiž za nenatočitelnou... P.S.: velmi mě potěšilo obsazení mého oblíbence Martina Nahálky a Jitka Čvančarová? V roli byla senzační a závěrečná píseň? Ta mi vyrazila dech. K tolik medializované krutosti snímku: Volyň mě vystrašila víc, ale ano, přiznávám, 4x jsem zavřela oči. Na pár vteřin. Takže v klidu. (19.09.2019)