Medvěd

Pro milovníky přírody je tenhle film nutnost. Už jen díky tomu prostředí hustých divokých lesů plných bystřin. Putování malého medvíděte je roztomilé i napínavé a potěší jak odrostlejší děti, tak i jejich dospělý doprovod. U těch menších bych trochu váhal, zejména na začátku se vám může stát, že prvních deset minut filmu propláčou. Ale to se může klidně stát i doprovodu .-) . Rozhodně stojí za vidění. * * * * (06.03.2012)

Pro mne bezkonkurenčně nejlepší film natočený o zvířatech s hlavním hereckým obsazením - se zvířaty. Nádherný, dojemný a poučný příběh o přátelství medvíděte a dospělého samce, které v přírodě neuvidíme, protože dospělí samci většinou mláďata zabíjejí. Ve filmu není nouze o akci a dobrodružství a popravdě fandila jsem medvědům a ne těm lovcům ;-) (04.08.2011)

Dojemné přírodopisně-sociální drama o chlupaťoučkém uličníkovi, medvídkovi s roztomilým čumáčkem a šibalským výrazem (navzdory tomu, že medvědi, jak známo, nemají mimické svaly). Úchvatná divočina, osiřelej malinkej míšánek, starej míša velkej jako kráva a v ohrožení zuřivej jak bejk, a k tomu lovci, se smečkou psů velkých jak telata, kteří ale naštěstí neumí moc dobře střílet (ti lovci, ne psi). Jó, zvířátka... Jak v Českém nebi říká Babička Boženy Němcové: "Já jsem vždycky kolem sebe měla ráda zvířátka, každé jaro byly housátka nebo káčátka." A praotec Čech odpovídá: zvířata jsou fajn, ale nesežrat všechno hned! Něco nechat na zimu! :-) Ale zpět do brlohu a k filmu. Knížku Král šedých medvědů jsem jako klučina hltal s pusou otevřenou a očima vyvalenýma, stejně jako v dospělosti Annaudův film. (21.03.2013)

Nádherný příběh o pár medvědech, dvou lovcích, smečce špatně dopadnuvších psů a ošklivé šelmě:) Jakkoli absurdně to zní, tak se jedná o hluboce lidský příběh. Film je místy velmi dojemný, jindy zase veselý (holt hravé mládě, no:)), ale nikdy nesklouzl do patosu. Myslím, že by pro mě byl zážitek ještě lepší, kdyby ani lovci vůbec nemluvili. Ale to je jen detail. Skvělé dílo. 95%. (25.12.2006)

O dekádu před tím, než Lars von Trier valchoval diváky svou vrcholnou trilogií Zlatého srdce, ukazoval Annaud všem emocionálně devastační sílu filmového média. Jen nešel cestou gimmicku co největší čistoty a bezprostřednosti s ručními kamerami a minimem postprodukce, ale naopak pracoval s plným arzenálem dobově dostupných výrazových prostředků. Při tom díky premise příběhu o medvědech a ambici ji realizovat s minimem dialogů a v hlavních rolích s reálnými zvířaty, a tedy i s maximem prostoru ve vyprávění pro ně, není jeho film v principu o nic méně konceptuální než Trierovy okázale provokativní experimenty. Pro mnohé z mé generace byli právě "Medvědi" nezapomenutelným, až iniciačním zážitkem ve smyslu prvního setkání s precizním citovým vyděračstvím, které lze stejnou měrou nesnášet i obdivovat. Annaud mistrovsky balancuje sentimentalitu a syrovost, hyperrealitu a naturalismus. Současně v naplnění svého konceptu prokazuje, že film nepotřebuje (skoro) žádná slova, aby diváky protáhl celým spektrem emocí. Přičemž stejně jako později u Triera, už zde vidíme nelítostnou podstatu režisérského diktátu, když své postavy situuje do vyhrocených situací a nechá je v nich co nejdéle topit, aby diváky totálně vyždímal, ale při tom se nedostal za hranu kýženého účinku. I po letech, a to navíc dokonce jen v segmentech, stále stejně působivé a s poučeným pohledem ještě více úchvatné. Znovu se zase odvážím až za další řádku let, nejen proto, že "Medvědi" jsou jedním z filmů, které se opravdu nesmazatelně zapíší do paměti. (12.11.2022)