Kumo no mukó, jakusoku no bašo

Zápletka řešící propojení snů a paralelních světů na pozadí stupňujícího se politického napětí mezi násilně rozděleným jihem a severem alternativního Japonska sedmdesátých let je dostatečně zajímavá, bohužel naprosto nevyužitá. Samotný příběh tří školáků (následně pak už studentů) totiž nevykazuje nějaké napětí nebo snad drama, jeho měřítko je velmi komorní, zaměřuje se téměř výhradně na jejich vztahy, pocity a sny. Jenže charaktery mají jen zběžně načrtnuté, a proto se nedaří vybudovat mezi nimi uvěřitelné hluboké emoce, o těch se jenom mluví. Tvůrce navíc soustředil veškerou svou snahu na vytvoření melancholické, snové, až magické atmosféry, což se mu díky precizní kresbě, animaci a podbízivé hudbě sice částečně povedlo, nežádoucím důsledkem je ale neskutečně pomalé tempo filmu, kdy každé dvě repliky dialogu jsou proloženy několika záběry na letící ptáky, odlesky rosy v trávě nebo záblesky slunce v mracích. Ano, zpočátku to je magické, po 60 minutách už jenom ubíjející. (23.02.2012)

Jak začít...no, příběh se odehrává v dobře zvoleném světě, který vlastně ve výsledku není až tak důležitý, a dal by se zaměnit za cokoliv jiného. Tak je docela vtipný, že ze začátku mi ta kupa informací dala zabrat, málo času na srovnání v hlavě. Ale jakmile se to začne víc soustředit na to hlavní, tj na vykreslení postav, je to přesně to pravý vořechový. Takže jo, po vizuální stránce nádherný, samotný hlavní příběh moc skvělej a samozřejmě osudový doják jako kráva. Takže to má úplně všechno  :) (21.12.2023)

Nádherné romantické sci-fi, ku ktorému som sa dostal náhodou na tohtoročnom Comics salone rozpráva príbeh troch školákov zo severnej časti rozdeleného Japonska, ktorému každým dňom hrozí vypuknutie vojny s južnou časťou a jej spojencami. Na hraniciach oboch znepriatelených častí sa týči do oblakov obrovská veža, ktorá v okruhu niekoľkých míľ spája paralelné vesmíry, mení štruktúru okolia a predstavuje hrozbu nielen pre obe krajiny ale i ostatný svet. Dvaja chlapci a jedno dievča si sľúbili, že sa raz k veži pozrú na lietadle vlastnej výroby. Potom však dievča záhadne zmizlo a chlapci išli študovať každý do iného mesta aby sa po troch rokoch na prahu občianskej vojny stretli a pokúsili sa svoj sľub dodržať. Beyond the clouds je po vizuálnej stránke úchvatné (i keď trochu gýčovité), čo však diváka uchváti ako prvé je úžasná melancholická klavírna hudba sprevádzajúca celým filmom, dotvárajúca taký ten tiesnivý pocit z celého filmu. 10/10 (17.10.2005)

První Shinkaiův celovečerák, přestupní stanice mezi Hoshi No Koe a "Byosoku" zejména co do zápletky. Zatraceně hodně sci-fi, hodně emocí, zasněnost a osobitá poetická atmosféra "dalšího" příběhu dvou odloučených a hledajících se duší. Bohužel to skloubení žánrů (je tu totiž i akce;)) není úplně funkční, a rovněž stopáž je poněkud pridlhá. Však taky další - podle mě (zatím) vrcholná - Shinkaiova záležitost je skoro o půl hodiny kratší, a jede daleko hladčeji při daleko lepší komplexnosti. Kumo No Muko má několik velice hezkých momentů (a - jak jinak - i přehnaných kýčovitých obrazů), ale tempo je příliš rozvleklé i na některé záměrně tiché pasáže. Na výš než 70% nejdu, a děkuji pěkně, jeden pokus mi stačil. (31.07.2011)

Beyond the Clouds, The Place Promised in Our Early Days je dalším dílkem japonského všeuměla jménem Makoto Shinkai, který je známý tím, že své filmy (do té doby krátké) dělá skoro sám. Toto je jeho první celovečerák (a má délku cca 90 minut, ne 70). Odehrává se v budoucnosti v Japonsku, které je rozděleno na část severní, patřící k Union, a jižní, která je pod vlivem USA a UN. Na severu na ostrově Ezo (dříve Hokkaido) se tyčí obrovská věž (lze ji vidět až z Tokia), jejíž princip a funkci se jižní strana snaží odhalit. Kromě toho tato věž láká dva chlapce (Hiroki, Takuya) a jednu dívku (Sayuri) - moc rádi by se k ní podívali na vlastnoručně sestrojeném letadlu. Ovšem jednoho dne Sayuri záhadně zmizí a cesty chlapců se rozejdou. Avšak za tři roky... ____ Už u Hoshi no Koe - Voice of a Distant Star jsem si o Makoto Shinkaiovi udělal pár postřehů: rád kombinuje romantiku a sci-fi. Je to tak trochu kýčař, v obou se docela často vyskytuje efektní, avšak bezúčelná hra barev, světel a stínů (často se opakující scéna, kdy mezi hlavami dvou lidí zapadá slunce). I hudba je taková sentimentální, mírně podbízívá. Prostě bych spíš uvítal, kdyby se zaměřil trochu více na obsah, promyslel pozadí příběhu, funkčnost celého principu věže... (o obojím bych se rád dozvěděl více). ___ Ale i tak to je moc krásný zážitek. Lepší 4* (17.04.2005)