Doznání

Začiatok 50. rokov minulého storočia. Miesto diania: Československo. Forma vlády: naprosto tvrdý proletariát, a k tomu zároveň i desivé "pražské procesy," ako bonus extra naviac, medzi ktoré by som následne mohol zaradiť i práve ten okolo komunistu a námestníka ministra zahraničných vecí, súdruha Artura "Gérarda" Londona, obvineného zo špionáže, čiže odteraz prichádzali na rad iba brutálne vyšetrovacie metódy, kedy chceli takéhoto človeka buď úplne zničiť, alebo poprípade priviesť na pokraj nervového zrútenia, aby sa konečne priznal k niečomu, čo [ne]učinil, keď obidve možnosti v podstate spadali rovno do úvahy; pôvodom grécky režisér, pôsobiaci vo Francúzsku, s ľavičiarskym zameraním sa, Costa-Gavras, sa pokúsil tieto, nie tak dávne udalosti, dôkladne zmapovať, až by som dokonca podotkol, že na to išiel akýmsi rafinovaným, resp. dokumentárnym spôsobom, ktorý bol hneď vedľa precíznej strihovej skladby [s archívnymi zábermi - vsuvkami] v nadštandardne udržiavanej línii s nasledujúcimi prestrihmi do zrejme dvoch časových rovín: predtým a potom, kedy minimálne v jednej z nich, priam exceloval, tentohľa, a vtedy i mimoriadne šikanovaný, so zvyčajne len strhanými výrazmi tváre a značne pochudnutý, protagonista, ktorého francúzsky predstaviteľ, pochádzajúci z rodiny talianskych prisťahovalcov, YVES MONTAND, poňal nielen ako psychicky zlomeného človeka, ktorý šiel až na hranicu svojich fyzických síl, ale súčasne tiež svitala i určitá nádej na lepšie zajtrajšky; bohvie, čo si vôbec myslel v tých konkrétnych časoch, či napokon z príslušnej situácie živý vyviazne? Zabudol potom niekedy na svoje väzenské číslo "3 2 2 5"? • Predchádzajúce vypočúvacie postupy, síce pôsobili neuveriteľne autentickým dojmom, to teda ani zvlášť nepopieram, no teraz sa musím oprieť i o ten poznatok, že ich nadchádzajúca kadencia bola predsa v rámci celku viacej prehnanejšia s potenciálnymi sklonmi k prehrávaniu sa; skrátka, držali ma stále v pozore, ale postupom času som už máličko strácal pozornosť, keďže som si miestami ešte pripadal, ako pri počúvaní "obohranej platne," asi toľko z mojej strany k danej veci, ktorá inak ako c-e-l-o-k, rozhodne obstojí, lebo tento šikovný, zväčša najmä politicky angažovaný autor, bol pre ňu ako stvorený, asi nateraz všetko z môjho uhla pohľadu, ktorý sa neustále pohyboval v maximálnom rozčarovaní nad týmto "temným obdobím," ktoré v pozmenenej forme funguje asi až doposiaľ, inými slovami povedané: Predstava komunistického režimu, á la STALINISTICKÉ ČISTKY, vo mne vzbudzuje mimoriadne obavy - strašný teror ma desí! → vskutku, temná história ľudstva. (31.08.2024)

Syrovost zážitku literární předlohy dává na nejrůznější zákruty lidského i mravního vývoje autora-protagonisty s velmi kontroverzní pověstí ne zcela vyváženou odpověď. Londonova výpověď přes svou otřesnost je jednostrannou a nezachycuje vrcholy komunistického nomenklaturního řádění v případě nekomunistických a antikomunistických politických vězňů. Gavrasovo přetlumočení se až příliš často topí v ideologických klišé; úroveň DOZNÁNÍ je tím určitě negativně poznamenána. Film i jeho vyznění zachraňuje mimořádný Montandův výkon. Na Gavrasovu obranu je ovšem nutné poznamenat, že v době natočení byly vědomosti i představy o rozsahu a dosahu komunisticjých justičních i nejustičních zločinů ne zcela známy a domyšleny; Gavras byl s výjimkou několika doplňků beze zbytku odkázán na Londonovo svědectví a Pillerovu zprávu. Na počátku sedmdesátých let bylo už mimořádným pozitivem samo natočení a uvedení díla do distribuce. (12.03.2008)

Děsivé svědectví o hrozné době, kdy si nemohl být jistý nikdo před nikým. Překvapil mě hlavně fanatismus, důvěra hlavního hrdiny v jakousi "stranu" a její pravidla ... Přiznám se, že mě při sledování filmu mnohokrát napadlo, jaké praktiky se dnes asi provozují třeba na Guantanamu. Ačkoli tam se asi trestá vnější nepřítel, kdežto tady se bojuje proti zrádcům z vlastních řad. Vzhledem k tomu, že tento film považuji za názorný příklad, jak se státní moc vypořádává se svými odpůrci či jinak nepohodlnými, hodnotím plným počtem. (05.06.2013)

Pocitově velice nepříjemná záležitost, týráním vynucené doznání mi vůbec neudělalo dobře, 50. léta vnímám jako extrémně hnusný komančský flek v našich dějinách a ta "pravda strany" mi obrací žaludek ještě teď (a dlouho bude). Co musím pochválit, je strhující Yves Montand, to, co tu předvádí, je dech beroucí. Nicméně neodpustím si dovětek: "s čím kdo zachází..." (14.02.2020)

Psovi psí smrt. A podvraťákovi doživotí... Příběh soudruha, kterého požvýkal a vyplivl jeho vlastní Moloch, aby mohl pokračovat v jeho dalším uctívání, tentokrát z bezpečné vzdálenosti, kupodivu neztratil na působivosti ani po půl století od vzniku a třicet let poté, co čas železnou oponou trhnul, stejně jako se náboženství sice vytratilo z komunistické ideologie, ale v její každodenní realitě v podobě kréda, veřejného vyznávání hříchů a flagelanství vystrkovalo hlavu zas a znovu. A inkvizice nelenila. Co udrželo víru Londona a jemu podobných? Upřímnost? Hloupost? Neschopnost uznat chybu? Nevím. Někdo bude přísahat na světlo na konci tunelu, i kdyby na cestě k němu byly vytrhané veškeré pražce... (28.02.2021)