Režie:
František FilipScénář:
František FilipHrají:
Václav Postránecký, Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Dana SyslováObsahy(1)
Příběh mistra dramatických point a překvapivě rozuzlených příběhů, Friedricha Dürrenmatta líčí jeden podvečer a večer úspěšného obchodního cestujícího Alfreda Trapse. Náš hrdina se vrací z velmi úspěšné služební cesty, na níž sjednal pro svou firmu výhodné kontrakty. Cestou mu vynechá vůz. Oprava bude trvat do rána. Traps zamíří do hotelu, jediného v malém městečku. Ukáže se však, že hotel je obsazen. Recepční Trapsovi doporučí, že ve vedlejší vile občas její majitel, soudce ve výslužbě Wucht, nechává odmítnuté hosty přespat. Tak se Traps dostane nejen do nádherné starobylé vily, ale i do podivné stařecké společnosti. Bývalý státní návladní Zorn, bývalý advokát Kummer a bývalý kat Pilet spolu s hostitelem Wuchtem jako každý týden pořádají opulentní večeři. A aby si to hodování zpestřili, hrají si na soudní přelíčení. Případy, které obvykle vážně-nevážně probírají, bývají inscenovány čistě hypoteticky. Dnes však mají staříci jedinečnou příležitost - totiž práci s "živým materiálem", tím je Alfredo Traps. Alfredo je celou situací kolem inscenování procesu, od velkolepého popíjení vín a likérů až k neuvěřitelné bohatosti večeře, okouzlen. Rád vstoupí do hry. S nejhlubším přesvědčením, že on je čistý nevinný, že v jeho životě není jediné zakolísání, žádná křivda, kterou by mu mohl někdo vyčíst. Moudrý soudce, obhájce, státní návladní i kat ve výslužbě se jen usmívají - oni vědí své. Jak pokračuje večer, ovínění a proces postupuje, ukazuje se, že Trapsův životní osud dostává povážlivé trhliny. A jeho přesvědčení o čistotě vlastního svědomí je fatální omyl. Hluboko nad ránem, když je vše dopito a snědeno, je Traps odsouzen k trestu smrti. Hra dostala tragický rozměr. I když soudní tribunál ústy starých pánů stále zdůrazňuje, že jde jen a jen o hru, její vyústění je tragické... tohle nikdo nečekal. Mistrná hra Friedricha Dürrenmatta je nejen o svědomí Alfreda Trapse, je především o tom, že zevrubnou inventuru vlastního svědomí by si měl čas od času udělat každý z nás. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Čtyři právníci v penzi, jedna hospodyně a kuchařka a jeden zbloudilý obchodní cestující. Pod příslibem skvělé večeře a zábavy souhlasí obchodník s účastí ve hře na soudní případ. Hostina je to vskutku nebývale bohatá a pije se jen stoletý koňak a staré víno. Jakmile se blíží konec večeře, je všem jasné, že zde dojde k tragédii. ()
O není přitažlivosti je kontaminována právním nihilismem především naší současnosti. I když Filipův scénář není vždycky nejdokonalejší, herecké výkony a režie rozsudek staví do vysokého nadprůměru. Co člověk cítí jaksi postranně je vnitřní svár Postráneckého postavy. Je obvyklé vozit s sebou na obchodní služební cesty pistoli? Nebyl už k sebevraždě rozhodnut a neprobíhal v něm nezávisle na dialozích destruktivní proces sebezničení? Vždyť žil vyplněný, truchlivý život. Život vpravdě postmoderní. I lidské síly mají své meze. Krize doutnala, až vzplanula k tragickému konci. ()
Přidávám se k uživateli flanker.27, ktery mi film doporučil: Právníci celého světa, tohle byste měli vidět. Brilantně zahraná hra na spravedlnost dokonale ukazuje nepostižitelnost nemorálního a možné důsledky neomalenosti, s níž si člověk bere, či se snaží brát, to, co by zlepšilo jeho životní komfort. Poznatek zcela neprávnický - také bych chtěla ochutnat víno svého ročníku. Závěr? Žampiónový krém rozhodně musím zkusit. ()
(2x) ,,Spláchněme celé tohle století... Spláchněme 1. světovou válku! Spláchněme ruskou revoluci! Spláchněme 2. světovou válku! Spláchněme zrušení trestu smrti! Spláchněme všechny zatracené ideje!" Tenhle kousek u mne vyvolává mírně rozporuplné pocity. Samotné dialogy mají v sobě mnohdy originální vtip a pozvolna přicházející myšlenka s reflexí neočekávaných rozměrů nad vlastním svědomím na mne rovněž zapůsobila. Je to zajímavý i zvláštní zážitek vidět několik legendárních mistrů zlaté generace českého herectví (sám jsem hlavně velkým obdivovatelem Luďka Munzara, ale oblibuju rovněž Radovana Lukavského) v tomhle pozdním věku před kamerou pohromadě a ještě k tomu v inscenaci žánru pro něj netypického – absurdního dramatu. Tohle mi silně připomínalo styl divadla Sklep, tedy pokud jde o schválné přehrávání a všechno posouvající do roviny hodně bizardní komedie až parodie (včetně zesměšňování takových závažných témat jako je zločinnost, vražda a trest smrti). Ve své podstatě by mi to vůbec nevadilo, kdyby to občas nepřipomínalo trapné řádění opilců – fakt jsem nepochopil, proč při svém slovu během onoho fiktivního soudního přelíčení museli skoro všichni vstávat na pohovku a pak z ní zoufale padat na zem. Jakoby František Filip nechal herecké klasiky improvizovat bez většího režijního uchopení, což ve výsledku to budí spíše dojem nevyrovnanosti. Zatímco na Václavu Postráneckém je vidět, jak si tenhle styl naplno užívá, tak třeba sledovat a poslouchat jakési "opilecké" přehrávání ze strany Brzobohatého bylo ke konci už příliš na hraně mých diváckých schopností. Víc než polovina téměř dvouhodinové inscenace je umlaskanou a uchlastanou žranicí, i když v jistých momentech (a také skrze každou další láhev vína s nižším a nižším ročníkem) cítit jisté dramatické stupňování, které s přesunutím z jídelny do obýváku přichází. Ale jak pan Lukavský těsně před koncem říká, tak je to ,,parodie na něco, co neexistuje a čemu svět pořád věří" a v tomto pojímání funguje inscenace poměrně obstojně. Já osobně cítím s odstupem hodin, jak mne Ortel přes výhrady dost zasáhl a zanechal osobitou stopu, takže jako originálnímu kousku musím tu 4. hvězdičku nakonec přidat. Zejména za úžasného Radovana Lukavského! ,,Pojď, Freddy! Budeme si tykat, ty můj báječnej zločinče!" (70%) ()
Zpočátku jsem si říkal, jestli rozestavení figur na šachovnici není poněkud nevyvážené. Na jedné straně čtyři vzdělaní, zkušení muži, pro něž (alespoň pro tři z nich) je pohotový a logický argument smyslem života, který je dokonce zbavuje stařeckých neduhů a udržuje jejich mozky ve střehu. Na druhé straně malý průměrný člověk (mluvím o roli, nikoli o panu Postráneckém, před jehož herectvím - jakož i před herectvím ostatních čtyř zástupců naší staré císařské herecké gardy - lze jen smeknout), který se cítí ve své obyčejnosti spořádaným, bezúhonným členem společnosti, od níž se nijak zásadně neliší. Ale to je právě podstatou věci, jak vyplyne později z děje. Protože jak praví státní návladní: "Velikášství našeho století: cítit vinu a být na ni ještě hrdý." Ve své brilantní závěrečné řeči dovedl obžalovaného k přiznání tím, že mu vnukl pocit velikosti, když ho přesvědčil, že to, co by bylo možno považovat za banální záležitost, která se děje dnes a denně, bylo dokonale promyšlenou vraždou. Sám se přiznává, a když jeho vlastní obhájce ho vrátí zpět na zem tím, že poukáže na obyčejnost jeho charakteru, ba na jeho charakterové vady ("Tak mě rmoutí taková určitá necitelnost, jíž se vyznačuje tvůj charakter." - "Ale to já mám přece jen v obchodních záležitostech. Jinak neublížím ani kuřeti."), které jsou však zároveň důkazem jeho neviny, spustí tím řetězec myšlenkových pochodů, který vede k tragédii. Tak končí hra, která je "parodií na spravedlnost. Na tu nejkrutější fixní ideu, jejímž jménem člověk pobíjí lidi." Právníci celého světa, tohle byste měli vidět. P. S. Protože mučení a týrání je zapovězeno celými tunami předpisů na úrovni národní i mezinárodní, doporučuje výbor OSN pro lidská práva sledovat tuto hru výhradně, pokud máte po ruce několik chodů toho nejvybranějšího jídla a pár lahví vybranějšího vína se starší etiketou, protože tím nejen uctíte všechny představitele, ale zároveň nebudete sami trpět během první poloviny hry, kdy se na stůl nosí jedna bašta za druhou a víno uvolní vzájemné vztahy tak, že i kat si na vás dá záležet. ()
Reklama