Neviditelný

Velmi dobrá partie, která má ovšem velmi tajemné a nepředpovídatelné pozadí. Složení obyvatel domů je výborné, stejně jako narůstající psychóza, ironicky trefné, pichlavé poznámky pratety a samozřejmě němý a duševně neviditelný strůjce celé rodinné zkázy. Možná je chyba ve mně, ale Munzara nějak nevstřebávám i Soniny emocionální projevy byly občas příliš, ovšem výborný děj a skvostná psychedelická hudba, od mistra československé kinematografie Luboše Fišera, mi nedovolí jít pod plný počet. Výborná záležitost se skvostnými monology i dialogy. Tohle je potřeba znát. (07.05.2013)

Bohužel tady jsem byla trochu zklamaná. Většinou nejdřív vidím film a pak si přečtu knižní předlohu. Tentokrát to bylo naopak, Jaroslav Havlíček byl mistrem ve svém oboru. Co se psychiky postav týče, a jejich psychologických portrétů, přirovnala bych ho k ruským spisovatelům. Bohužel ve filmu se nepodařilo zachytit hlavní postavu tak, jak vystupuje v románu. Luděk Munzar nedokázal zahrát člověka natolik zkaženého, člověka bez citu, jakým Švajcar byl. Ústřední postavou je Neviditelný v podání R. Hrušinského, který zde bohužel nemá mít jen roli duševně narušeného člověka, ale je to určitá symbolika prokletí rodiny. J. Havlíček ve svém díle mistrně popsal strach hlavní hrdinky z generace na generaci předávaného šílenství, zde to byl jen slabý odvar. A Luděk Munzar se mi na Švajcara prostě nehodil. Na to má moc milý obličej a příjemné vystupování. Škoda, mohl z toho být moc dobrý film. (26.01.2012)

Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. (07.12.2018)

Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). (17.04.2017)

Československý televizní film natočený podle vynikajícího stejnojmenného psychologického románu J. Havlíčka. Domnívám se, že toto televizní zpracování se ponuré a bezútěšné atmosféře v prokletém domě Hajnů, jež byla tak dokonale nastíněna v románu, dokázalo docela dobře příblížit. Tento snímek kladu o něco výše než pozdější Prokletí domu Hajnů od J. Svobody, natočené podle stejné předlohy. Ač herecké výkony jsou v obou snímkách perfektní, Neviditelný mě dostal svou jednoduchou sirovostí, v níž o to více na sebe poutaly výkony znamenitých herců, přelétavou, místy jakoby rozmazanou kamerou a téměř primitivní hudbou, jež přesto splnila svůj účel. Herecké výkony v Neviditelném byly dle očekávaní skvělé, nepříliš známá J. Tvrzníková ve stěžejní roli Soni Hajnové splnila svou úlohu velmi dobře, L. Munzar roli bezcitného Petra Švajcara zvládl také se ctí. Kromě vždy výborného B. Záhorského jako starého zlomeného Hajna, zaujal i lékař Z. Štěpánek. Postavu staré tety Hajnové v podání L. Dostálové jsem představoval ještě o něco více jedovatější. Snad nemusím dodávat, že ač důležitou, ale herecky nevelkou roli duševně chorého Cyrila zvládl R. Hrušínský s vysokou kvalitou, jeho jménu náležející. Jako velký obdivovatel J. Havlíčka nemohu hodnotit jinak než maximálně, neboť v nesnadném porovnání s literární předlohou uspěl filmový Neviditelný více než důstojně. (22.04.2014)