Neviditelný

Televizní černobílá adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka s neopakovatelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského... Je zajímavé, jak nesmírně populární mezi českými režiséry spisovatel Jaroslav Havlíček byl, jen namátkou lze vyjmenovat tyto adaptace: Prokletí domu Hajnů, Petrolejové lampy, Ta třetí, Barbora Hlavsová, Helimadoe... (08.10.2008)

"Odpusť prostředníku!" Pět minut. Pět minut. Nastoupí Hrušínský a serete maggi. Čepek měl co přebíjet. Soňa (u té člověk občas neví, jestli přehrává nebo to hraje výborně), tetička, služka. Vyborné postavy. Atmosféra se však nakonec vytratí a zůstává jen čistě psychologická stránka. Což mi přišlo trochu škoda. (23.04.2018)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Některé důležité momenty z jiných filmů si nedokážu vybavit už druhý den po projekci. Tady jsem si víc než 4 roky (než jsem teď konečně našel odvahu podívat se na Neviditelného znovu) pamatoval nejen skličující závěrečnou repliku, všechny výrazné postavy příběhu a dějové zvraty, ale snad ještě i půdorys té rodinné vily a jednotlivé pokoje v něm. Tak silný zážitek to byl! Byť pocitově hodně nepříjemný. Jediné, co mi jaksi neutkvělo v paměti a měl jsem pocit, že to vidím zrovna poprvé, byla scéna, kdy se inženýr Švajcar obklopen spoustou těžkých trablů opíjí s kolegou z továrny namol. Každopádně i tato scéna ve mě dýchla závanem geniality, už jen chvilkovým povýšením hořce depresivní atmosféry až na téměř tragikomický rozměr. To, co jinak Bělka dokázal vytvořit s absolutně směšným rozpočtem na půdě jednoho domu rodiny Heinů, by mu mohla závidět řada hororových tvůrců... a to Bělka netočil žádný horor, pouze psychologické drama, podpořované sugestivně tísnivou atmosférou. Je to dost zajímavé, jak s odstupem několika let měním po druhém zhlédnutí hodnocení „oprášených“ filmů jednou nahoru a jindy směrem dolu, ale Neviditelný si tu pátou hvězdičku navíc zaslouží. Výborný scénář dle klasické předlohy, perfektně vycizelovaná psychologie postav, zmiňovaná atmosféra s výborně gradovaným napětím od samého začátku a herecké výkony ho povyšují na dílo vyvolávající mimořádný zážitek. Luděk Munzar v této době přecházel (na jevišti i před kamerou) z rolí zamilovaných mládenců k psychologicky složitým postavám, často rozporuplného charakteru, a tady tento přechod zažívá doslova. V postavě inženýra Švajcara, spočátku zamilovaného do dcera pana továrnika, se až zneklidňujícím způsobem začne mísit jedna velká oběť rodinné tragedie a zároveň jeden hnusně nenasytný chamtivec. 90% (10.12.2020)

Jaroslav Havlíček v hrobě nerotuje, ale rozmrzelé kroucení hlavou si asi neodpustí. Ne snad že by Bělkovo pojetí Hajnovy vily postrádalo patřičně nepříjemné napětí a úžasnou kameru, která svými "ručními" záběry navodí dokonale děsivou atmosféru. Jenže co se dostává tady, ztrácí adaptace na postavách. Taková Soňa si totiž svůj klíčový a v předloze pečlivě budovaný psychický vývoj odbude za slabou půlhodinku (nemluvě o tom, že Jaroslava Tvrzníková zkrátka Soňa není...) a Petr Švajcar, jakkoli ho Munzar svým sveřepým pohledem ztvárňuje víc než dobře, je tady převážně jen panem inženýrem s několika nešťastnými životními otočkami. Jeho prospěchářská část osobnosti hodně chybí. Když byla pak ve finále zkrácena až opomenuta ona osudová a komplexní tragika, musel jsem sám sobě přiznat, že mě toto ceněné televizní dílo zklamalo. Pro neznalce předlohy může jít o atraktivní podívanou, ale já si ho užít nedokážu. (20.10.2011)

Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. (07.12.2018)