Poslední dům nalevo

Spíš 2,5*. Největším problémem u tohohle filmu bylo mé očekávání drastického a syrového hororu, který by slabší povahy nemusely rozdýchat. No a místo toho se mi dostalo takového tvrdšího krimi-dramatu, který je ale každou druhou scénou záměrně zlehčován. Na papíře možná působí chování obětí, vrahů i rodičů uvěřitelně, ale skoro všechny ty postavy jsou tak hrozně zahrané, že to na diváka nemá téměř žádný účinek (a přitom jak by to mohlo být působivé, kdyby alespoň z těch rodičů byl cítit nějaký smutek, zoufalství, hněv). Humorné vložky s duem neschopných policistů bych byl nejradši vůbec neviděl, těžko si představit něco, co by se do takového snímku hodilo méně. (07.08.2008)

Jeden z mála případů, kdy remake zvítězil nad původním filmem. Wes Craven ve svém režijním debutu nijak neoslnil. Je mi jasné, že si z toho tak trochu dělal legraci - brutální čin vs. veselá hudba apod. - ale podivná kamera, protahovaný rozjezd a směšné herecké výkony ze snímku dělají nudnou amatérskou záležitost. (10.12.2012)

Oko za oko, zub za zub. Sedmatřicet let starý debut s výpovědní hodnotou nekorunovaného krále hororu je amatérštinou nejhrubšího zrna (podílel se na něm i jiný hororový souputník Steve Miner – Pátek třináctého 2 a 3, Halloween: H20). Dvě dospívající dívky se vydají na koncert, ale namísto poslouchání rockové hudby a zkoušení lehkých drog se dostanou do spárů kriminálníků. Sexuální ponižování a neskrývané násilí vyvrcholí znásilněním a smrtí. Jenže osud tomu chtěl, aby se kvarteto psychopatů po peripetiích s autem dostalo do domu rodičů jedné z dívek. Hravá brutalita trošku zavání až tvůrcovou zvráceností, nicméně celé to má ke kvalitě daleko. Musí se ale nechat, že Wes Craven pracuje s látkou takovým způsobem, že snímek prostě nevypnete. Hlavně byl Craven první, kdo se obešel bez duchařin a na plátno přenesl nefalšované lidské zlo. O jeho „velikosti“ mluví i fakt, že dnes z jeho prvních snímků vznikají remaky (i když už jeho projekt byl předělávkou Pramenu panny od Bergmana). Jeho sbližování se s hororovým žánrem hojně pracuje s kontrastem bezmocných obětí průměrných Američanů a nepochopitelné brutality. The Last House on the Left je typickým příkladem. Námětově určitě zajímavé, feeling slušný, scénář je ale bez debat výsměch, herci jakoby ani nevěděli, jak se mají v daném momentě tvářit, o křečovitých dívčích obětech to platí dvojnásob. A pak jsou tu ještě otravní policajti, kterým dojde benzín a jejichž komickou účast si těžko vysvětlíme a rodiče (mamka, co ráda feluje člověka, co jí zabil dceru, taťka, kterej si nejprve zahraje na Kevina McCallistera, následně na Leatherface z Texaského masakru), jejichž jednání a emoce s tím spojené jsou diskutabilní. Jenže celý film je plný protikladů. Grotesknost x brutalita, hudba, která sem nepatří.. záměr? Přes všechny klady i zápory je The Last House on the Left i dnes slušné varování!! (11.06.2009)

V tomto prípade rozhodne neplatí, že predloha je lepšia ako remake, pretože táto predloha potrebovala veľmi akútnu úpravu. Novší je rozhodne úplne iný level. Najviac mi tu asi vadila muzika, ktorú by som rozhodne videla radšej v nejakej groteske, no v horore sa mi zdala absolútne nevhodná. Možno to bol pokus o vyjadrenie absurdnosti celej situácie, lenže miesto aby umocnila pocit strachu, bola len neskutočne otravná. Druhý celkom výrazný nedostatok som videla v skoro úplnej absencii emócií čo sa týka hereckého obsadenia. Uznajte, že ak nájdete svoju dcéru mŕtvu nie je práve prirodzené aby ste nad jej pohodeným telom viedli vecný a pokojný rozhovor so svojím manželom. Možno sa vám budem javiť ako hysterka, ale ja by som zrejme bez nejakej tej slzy a zúfalstva asi neobišla. Príliš veľký zápal pre svoju vec neprejavili ani samotní maniaci a obete znášali svoj osud s celkom stoickým kľudom, čiže každý pripomínal robota. Jednu hviezdičku dávam za poslednú scénu kde otec bojoval s násilníkom, tá mi totiž aspoň vzdialene pripomenula, na aký žáner sa to vlastne dívam. (11.02.2015)