Poslední dům nalevo

Viděl jsem Bergmanův předobraz Pramen Panny, oficiální i neoficiální remake, tak už přišel čas na Cravenův dnes již klasický debut. Trochu jsem se bál, že znám příběh vlastně již z několika verzí, a tak mě to ničím nepřekvapí. Ale to by nebyl Wes. Namixovat klasicky sedmdesátkově syrový nepříjemně realistický a silný thriller o bandičce zkurvenců mučících a zabíjejících dvě bezbranné mladé dívky takřka šestákově groteskními scénami, skvělou, ale divnou hudbou (respektive hudebním výběrem), levným herectvím a masakrózní závěrečnou dvacetiminutovkou, v níž už si nebere žádné servítky, to prostě naklepe palici. Vcelku zajímavé. 3,5* (01.02.2015)

The Last House on the Left není vůbec špatná prvotina hororové legendy Wese Cravena. Pod louhé době se mi více líbil originál z roku 2009, který byl lépe zahrán a využil naplno potenciál, který zde byl. Verze z roku 1972 je boužel mizerně zahraná a kamera taky není zrovna ideální, ale musím to brát tak, že snímek stál pouze 87 000 dolarů. (16.10.2009)

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)

Tohle killer movie/ exploitation je pradědkem Devil's Rejects, ale i dalších podobných násilností, co se za posledních 30 let natočily. Samozřejmě to nedosahuje takové míry shockingu jako kdejaký dnešní snímek, ale svůj půvab to myslím zdaleka ještě neztratilo./ Parta saďourů --nadšenec do sexuálních zločinů, hrubián vůdčí typ, jedna blbá nána, slaboch závislák (what would you do if you were me?)-- si na útěků z vězení chytí dvě mladý holky. Pohrají si s nimi stylem ponížít, znásilnit & zabít, jenže náhodná návštěva rodičů jedné z obětí se jim pak po právu vymstí./ Ačkoliv už to dneska sem tam působí nechtěně vtipně, případně amatérsky, odlehčené momenty se střídají s těmi vážnými a překvapivě naléhavými. Jedna pasáž se dostane vyloženě nad věc, když skvěle zachytí onu pověstnou prázdnotu těsně po vražedném aktu. And the road leads to nowhere... (screeny) (24.12.2008)

V zásadě silný koncept, ale škoda toho otřesného provedení. Nulová dramaturgie a vnitřní logika, absurdní obsahy scén (vrcholem v tomto ohledu je sekvence, kdy jeden z padouchů předvádí žábu), hrozivé herecké výkony, humpolácká kamera, fušerský střih a především třeskutě bizarní hudba, která z většiny filmu dělá grotesku. Burlesknost filmu ještě stupňují zhovadilé sekvence s dvojicí provinčních policistů, která zastává funkci humorných figurek. Rané Cravenovy snímky jsou vyloženě ideální materiál na remake – mají velký potenciál, který lze snadno zpracovat do pořádného, intenzivního filmu. Původní „Last House on the Left“ je ovšem pouze esence všeho špatného ze sedmdesátkového laciného braku (včetně toho, že hláška z plakátu je mnohem dramatičtější než film samotný). (16.05.2009)