Čtyři svatby a jeden pohřeb

Když byl režisér Lindsay Anderson hostem na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, poskytl zde mimo jiné zajímavý rozhovor časopisu Rock&Pop. Byla mu položena otázka, jaký film z poslední doby považuje za nejlepší, a naopak. Anderson uvedl jako nejlepší snímek Co žere Gilberta Grapea, jako nejhorší pak právě tento (mnohem úspěšnější) Newellův film. Charakterizoval ho jako "nechutně buržoazní záležitost". Po Gilbertovi jsem se vcelku usilovně pídil (nakonec, kdo by nedal na doporučení tvůrce úžasného O Lucky Mana s neméně úžasným Malcolmem McDowellem?) a brzy jsem ho také - díky polské televizi - zhlédl. Čtyři svatby za nějaký čas potom uvedla Nova. Mám vcelku rád představu staré dobré Anglie, jako kolébky duchařských příběhů vyprávěných u krbu, s jejími kluby gentlemanů s dýmkou a deštníkem, mám rád představu londýnské mlhy, blata a vřesoviště, černohumorné historky Roalda Dahla, Doktora v domě, nebo ty fenomenální šílence z Monty Pythonů. Tady není po ničem podobném ani památky. Mám rád svatby, a jistým způsobem mě fascinují pohřby. Od filmu s takovým názvem by se tedy dalo čekat, že se mi bude líbit. Avšak chyba lávky: V tomto snímku je vše podáno v tak tupě snobském, dokonale povrchním a chladném duchu, že si člověk nemůže nevzpomenout na Andersonova slova o buržoazním filmu. Nechtěl bych být hostem na těchto svatbách (brr), nechtěl bych se účastnit takového pohřbu (dvojnásobné brr). Zde nenajdu žádného našince. Jsem tu pouhý cizinec, který se raději vytratí někam do nejbližší hospody, aby spláchl onu pachuť, která z Newellova chladného filmu čiší na sto honů... [Mimochodem: Je zajímavé, jak šla po Čtyřech svatbách kariéra Andie MacDowell dolů. Taková hvězda, a kde je jí dnes konec.] (27.08.2007)

Kaju se, jsem ostuda, Čtyři svatby a jeden pohřeb jsem viděl až dnes. Mike Newell zrežíroval typicky britskou romantickou komedii - černou jako ten nejlepší čaj, s neurotickým hlavním hrdinou (Hugh hrál takřka totožnou roli v Notting Hillu) a po čertech povedenými situacemi. Závěrečnou mokrou scénu znal i takový ignorant, jako jsem já. (20.11.2011)

Bytí citu dvou břehů. Býti svědkem. Prvního. Amora s kyticí kal, kterého si bere na starost. Pod svá křídla. Mendelssohn. A  druhého. Když lákavý, lakovaný ruch utichne. Lkát bude. Místo myrt. Mít sólo pro kar, truchlení srdce. Charónův rekviem. Jsou dny úsměvů. Dny slz. Jeden s jednou se snoubí. Oblek s vlečkou. Jiná se váže. Stužka. Na klopu smutnění. V kruhu mužů a žen. Setkání se sblížením, loučením lásek. Láska jako hřeb, obřadný pojem. Hřeben, který laskavě i bolestně češe. Nečernobílý vjem, kterému každý člověk, i sám nebožtík přeje. (11.01.2023)

Zatím nejslabší Curtisův scénář, s jakým jsem se setkal, ale i přesto záruka obstojné a inteligentní zábavy. Originální nápad zpestřuje množství příjemných vtípků, uvolněná Newellova režie a samozřejmě celá řada sympatických anglických herců, kteří jsou i ve vedlejších rolí nepřehlédnutelní. Andie MacDowell sice není žádná krasavice ze snu, ale elegantní Grant, excelentní Atkinson a rozjařený Simon Callow mi vše bohatě vynahradili. Ale ruku na srdce, Curtis umí mnohem, mnohem líp... 70% (10.02.2013)

British comedy at its best. V zásadě předvídatelný, přesto božský. Lásce na první pohled k Andie naprosto, ale NAPROSTO rozumim. Sám jsem si ji prožil. A konečně - opravdu krásná pocta manželství ... svym způsobem. Jen mi je trochu líto Mikea Newella, protože mám takovýho tucha, že se tímhle akorát zařadil po bok dalších režisérů, co vždycky budou jen a jen ve stínu toho nejgeniálnějšího scénáristy romantických komedií. --- "...to take the Lydia Jane Hibbott to be my awful wedded wife" (15.02.2013)