The Man Who Sleeps
Obsahy(1)
Mladý muž, student, jednoho dne zjistí, že život, který vede, jej neuspokojuje. Rozhodne se přerušit veškeré dosavadní společenské vazby. Izoluje se ve svém pokojíku pro služky, kde tráví dny a týdny, občas vyráží na toulky Paříží. Život bez perspektivy mu zpočátku vyhovuje a dává mu pocit svobody. Postupně však začínají převládat stavy úzkosti a beznaděje. (wero1000)
(více)Recenze (20)
Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola. ()
Minimalisticky realistický artový portrét zobrazující postavení jedince ve společnosti, jeho bytí, přežívání, utrpení a ubíjející stereotyp. Malý člověk, který je nedostižný ve své samotě, ve svém bezpečném koutě světa, kde na něj nikdo nemůže. Malý člověk jako součást společnosti, nekonečných davů bez tváře proudících a bloudících všemi směry. Malý člověk jako součást společnosti, která zase patří do toho gigantického kolosu lidského společenství, která si od počátku věků dokázala nastolit svůj vlastní řád. Un Homme qui dort ukazuje vše tak realisticky a pravdivě, až se v tom člověk prostě musí poznat. Stejně jako v tom dokáže spatřit své okolí. Tolik lidí, tolik tváří, díváme se, ale nevidíme je. Apatie společnosti, arogance, nezájem, krutost, předsudky. Člověk potřebuje mezi lidi patřit, ale zároveň by nejradši byl v té své samotě, kde je nastolený pořádek a řád, tak, jak my chceme. Tam nás nikdo nevidí, tam můžeme být sami sebou. Tam venku, za zdí, kolik masek dokážeme nosit? Tak, abychom byli chráněni před pohledy davů? Tak, abychom předešli názorům lidí, jejich kritice, jejich nezájmu? Sami proti světu i proti lidem. Procházíme davem, tváře nás míjejí, jsme pouze jedni z mnoha... Kdo je dobrý, kdo špatný? Kdo nás dokáže srazit na kolena, kdo nás dokáže pochopit? Kdo jsou vlastně všichni ti lidé...? "Vše, co má význam, je tvoje samota. Cokoliv děláš, ať jsi kdekoli, nic z toho, co vidíš, nemá žádný význam, všechno, co děláš, je marné, nic z toho, co hledáš, není skutečné. Je jen osamělost. Pokaždé, když se jí snažíš čelit, vidíš její tvář." ()
Šest ponožek v růžové plastové misce (d’une bassine de matière plastique rose remplie d’une eau noirâtre où flottaient six chaussettes)... Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že všechmno se změnilo, že se od tebe někdo oddělil, kdo (za tebe) koná všechny povinnosti a denní rutinu, a ty zůstáváš doma, sám, oddělen od svého dosavadního života, od života jako takového. Franz Kafka to v eseji "Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě", popisuje trochu jinak, takto: "Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout." Muž "bez mimických svalů" (Jacques Spiesser) je přímým protikladem Gončarovova Oblomova, který je plný vizí a plánů, jejichž realzace selhává. To, co koná "muž, který spí" se neopírá o žádné představy nebo úmysly, jen činy jsou jen něčím "co SE děje", bez vůle, bez preference. Samozřejmě (stejně jako Oblomova) ho nelze litovat, jeho (jejich) život má stejnou hodnotu jako jiné životy, můj i váš. ()
Co když si najednou v jednom okamžiku, který se nijak neliší od nespočtu jiných nespočetněkrát bezproblémově prožitých, uvědomíš, že neumíš žít. A že nikdy umět nebudeš. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Nezbývá než dobrovolně vystoupit ze světa, uchýlit se do pevnosti Samota a v ní jako zrcadlo odrážet všechen ten zbytečný mumraj lidských životů a světa. Být nezúčastněný, indiferentní, být pánem světa, který jako zrcadlo vše vidí, ale zároveň odráží zpět. Je nedobytné a ty jsi taktéž nedobytný, neproniknutelný. Ale má to háček: za chvíli zjistíš, že tvoje pasivita způsobí, že sám nejsi právě nic víc než to co odrážíš (umělecky je to ukázáno nekonečnými výčty všech věcí, které náš hrdina pozoruje - jejich výčet je tak vlastně charakteristika této postavy). V zrcadle se objeví trhliny. Ve stropě tvé osamělé pevnosti se objeví praskliny. Nejdříve sis myslel, že to, jako všechno ostatní, nic neznamená, že to dokážeš zpracovat. Ale on to je vpád světa do tvé pevnosti, která se ukáže být neskonale křehká. Protože ani nejpevnější hradby neodolají náporu nejsilnějšího z nepřátel - času. Je na čase zase začít žít. ()
Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl... ()
Reklama