Crash

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)

Viděl jsem od Cronenberga pár filmů a vím, že on není "filmař pro masy". On vždy "nastaví" ve svých filmech nějaké extrémní podmínky a teď nechá na nás, abychom jej za to buď obdivovali, nebo nenáviděli. Já se zatím přikláním k té první skupině lidí. Když to vezmeme kolem a kolem, dal by se tento David přirovnat k jinému Davidovi, ale ne tak úplně. Zatímco Lynch točí opravdu zvláštní snímky, které jdou vysvětlit až po několikerém zhlédnutí (Mulholland Drive) či vůbec (Lost Highway) tento David točí snímky "jednoduché" co se týče pochopení (divák nemá problémy se orientovat v ději či postavách). Ale i když děj chápete, stejně film sledujete v úžasu, někdy v zhnusení právě proto, co se tam děje a, jednoduše řečeno, hlava vám to nebere. A v tomhle je David přeborník. Crash není příjemný film, ale má v sobě neskutečnou atmosféru a já chtěl vědět, co se stane dál, protože jsem si nemohl ani tipnout, jak se to bude vyvíjet. A to mě na filmech neskutečně baví, originálnost. Je mi jasné, že hodně lidí bude pobouřeno, hodně znechuceno, ale mě se tento snímek opravdu líbil. 80 %. (21.08.2012)

Objevování nových sexuálních území jako součást vypořádávání se s traumatickou událostí? Tak to neberu, pane Cronenbergu! Tenhle svět zmačkaných plechů a tříštícího se skla, kde každý souloží s každým mi opravdu nesedl. Sice Crashi nemohu upřít zajímavé herce, ponurou hudbu a tísnivou atmosféru, která chytne a nepustí a i když na mě film působil přesně, jak má a způsoboval mi psychické stavy, které by měl působit, tak musím hodnotit nízko, i když je to docela nefér, protože Crash svůj účel, tedy znechutit a poté vzít na temný výlet do myslí podivných postav, splnil. Jenže celé je to hrozně prázdné a o ničem, to i většina pornofilmů se snaží alespoň o nějakou vatu mezi jednotlivými čísly. A kde nic není, tam to ani dobře natočené sexuální scény nezachrání. Několik poznatků na závěr: 1) Nikdy bych nečekal, že mi u filmu plného sexu bude fyzicky špatně a to už ve chvíli, kdy to ještě dělali muži se ženami. 2) Tenhle film zničil mé dětství a zadupal do země všechny krásné vzpomínky. Za to, co tady vyvádí můj dětský hrdina Elias Koteas, by ho April O'Neilová nepochválila. (05.08.2011)

Dobrý film, zaujímavý a pútavý, explicitný a pekne zvrhlý. Svojou atmosférou ma hned vtiahol do deja a nepustil. Stále som bol v napätí čo bude dalej. A ono bolo dalej žial stále to isté t.j. niekto si to niekde s niekým rozdáva, alebo sa ukája nad búračkami a autonehodami. Preto len za 3 hviezdy, pretože tam naozaj nič viac nie je. Filmarčina je to dokonalá, no obsahovo až moc prázdne. Ale i tak palec hore. Videná NC-17 verzia. (02.07.2012)

Tak mám konečně za sebou tuto slavnou úchylnost o partě lidí, které sexuálně vzrušují dopravní nehody. Což o to, bizarní námět je originální a některé scény ho skvěle rozpracovávají, osobně mě dostala scéna z nočního představení na ulici s předváděním rekonstrukce autonehody Jamese Deana. Zajímavá je i postava vášnivého fotografa a sběratele záznamů z autonehod, film oplýval silnou atmosféru v kulisách tajuplné noci a v tom zvláštním pohlcení mi nevadila ani hodně žhavá porno scéna kdesi v polovině filmu. Stejně jsem se ale nevyhl pocitu, že Cronenberg potenciál námětu využil jen částečně, že o hlavních postavách, pro které se vzrušení z autonehod stalo jediným smyslem života, se pohříchu nic víc nedovíme. Žádná psychologie a mimo zmíněnou pouliční show ani mnoho stop po jasném poselství. A nevyhl jsem se ani zklamání, když v poslední třetině vzešla z Crash už jen série sexuálních a úchylných scén, kdežto závěr má parádní dramatickou atmosféru, ale vůbec nevygraduje do ničeho překvapivého, jen opět, v trochu syrovějším podání, předvede znovu a naposled to, co vnímáme celý film. Tudíž mám zde podobný problém jako u Videodromu: oba filmy mají skvělou první polovinu, kde Cronenberg představí originální bizarní námět, rozvine ho do pár skvělých nápadů i náběhu na důstojnou myšlenku, ale v druhé polovině ho už promění jen v samoúčelnou úchylnost. Zvláštní, že zrovna tyto dva filmy patří k režisérovým nejkultovnějším, zatímco já si je zařadím k tomu slabšímu a na loňské Zločiny budoucnosti pro mě zdaleka nemá ani jeden z nich. Cosi to vypovídá, ale rychle si nejsem jist, zda víc o mém náročnějším vkusu nebo o době, která se posunula natolik, že průměrně rozvinutý šokující námět a několik scén s kultovním potenciálem už dnes pro velký filmový zážitek (oproti 80. a 90. létům) nemusí stačit. [70%] (22.01.2023)