Apokalypsa

Richard Kelly se stal obětí své postmoderní hříčky. Příběh ze Southlandu není zase tolik zmatený, jak by se mohlo na první pohled zdát. Postavy jsou jasně vymezené, příběh je lineární a ve své podstatě i značně jednoduchý, případné otázky zodpovídá hlas vypravěče a pohybujeme se stále na jednom místě v rozmezí dvou až tří dnů. To okolní svět nás znepokojuje a nenechává nás proniknout do všech detailů jeho zákoutí. První polovina filmu, prošpikována až k prasknutí různými odkazy a citacemi, je trefnou a ironickou sebereflexí současné společnosti. Orwellovský svět bojuje proti neomarxistům a krmí své občany strachem z terorismu, to vše reflektované vševidoucím okem médií. Prostě postmoderna jako řemen. V druhé polovině se však dostáváme na dřeň samotného příběhu a z filmu se najednou stává nabubřelá zvětšenina Donnieho Darka. Příběh dostává serioznější odstín a tvůrci se začínají brát až příliš vážně. Dokud snímek byl postmoderně hravý, užíval jsem si, ale poté, co se z něj stal angažovaný postmoderní blábol, již nebylo nad čím jásat. Richard Kelly ztrácí ke konci veškerý dosud budovaný odstup a nechává se pohltit svojí megalomanskou vizí. Sebereflexe hvězdného systému, mediální reality, politiky apod. tak pozbývá své veškeré působivosti. Herci se sice po celou dobu oprávněně tváří, jako by vůbec neměli tušení, proč v tomhle filmu vůbec hrají, ale na takhle odvážný a do důsledků promyšlený casting je aspoň radost pohledět, škoda že se to samé se nedá říci i o celém filmu. (20.03.2008)

Je to podivné, je to neopakovatelné a je to jiné. Nečitelné. Nepochopitelné. Kelly sice spíš patlá páté přes deváté a kombinuje až moc očividně, ale i tak mě svým způsobem uchvátil. Možná je ještě nezkušený - teprve druhý film - ale už v Darkovi dokázal, že ví jak na to. Tady nejspíš hranici překročil. Nejspíš. Možná ale ne. Tenhle film si mě získal stejně jako mě naštval a znechutil. Ale já bych rád ocenil ten nový přístup. Southland Tales jsou unikátní, nehodnotitelné. Mohl bych dát jakékoli hodnocení a uměl bych si ho zdůvodnit. Mohl bych dát pět hvězd i odpad. Nevím, vážně ne. (06.01.2010)

Poslední dobou jsem se o Kellyho začal zajímat a on vážně není špatný režisér, jen to všechno vždycky nějak domrví (viděl jsem The Box, na Darka se teprve chystám). Má opravdu zajímavé nápady, které ovšem zrealizuje vždy jen napůl a navíc i hodně překombinuje. Tady kupříkladu ani solidní herecké obsazení nedokázalo zajistit to, abych se u toho nenudil až tak, že jsem dokonce dvakrát usnul. Dle mého to měl režisér ořezat ještě víc, protože stopáž je dost přemrštěná – zvláště když je tam tolik zbytečných pasáží. Sarah Michelle Gellar je pořád kus – chtělo to nějaké „nude“ pak bych možná přidal i nějakou tu hvězdu. Jinak osobně se mi asi nejvíc líbil (herecký výkon) Stifmastera. (01.01.2013)

Moby jako obvykle zintenzivňuje atmosféru, Sarah je nádherná jako snad nikdy, ale Richard Kelly tentokrát na režisérské stoličce sedí v úloze patlala, který rád nadělá nepořádek a pak se v něm s radostí brodí. Doteď nechápu, po jakých stopách jsem se měl dát, proč spolu souloží auta, proč dostala postava Krysty tolik prostoru a hlavně to, jak dokázali zrovna Rock se Scottem udržet vážnou tvář, i když vůbec nemohli chápat, o co běží. Od marných pokusů o hraní si na vrcholná Lynchova díla ruce pryč. (08.08.2009)

Divák stejně jako v případě televize či internetu vstupuje do rozjetého vyprávění (jeho celkovou podobu dotváří tři svazky komiksu, který uvozuje události ve filmu), z jehož zběsilého proudu loví dílky velké mozaiky příběhu. Apokalypsa v jednotlivých pasážích přepíná mezi estetikou zpravodajství, reklamy, videoklipu, estrád, reality show, infotainmentu a televizních seriálů, přičemž dramatické scény stylizuje podle zábavních pořadů, soap oper, sitcomů a celého spektra seriálů od romancí po detektivky. Přiznanou pokleslost umocňuje herecké obsazení složené z popkulturních hvězd a celebrit, které hrají typické postavy bulvárního univerza s šestákově znějícími jmény. Kellyho výtvor neoslní tolik tím, co říká (příběh lze vykládat například jako oslavu sebenalezení jedince uprostřed chaosu postmoderního světa), ale spíš tím, jak výstižně dokázal rekonstruovat zkušenost každodenně zakoušené multimediální reality. "Apokalypsa" tedy je příznačné dílo své doby, v němž se zrcadlí schopnost současného člověka prodírat se změtí textových, zvukových a obrazových informací. (15.08.2008)