Astenický syndrom

Nepohodlný film. Dlouhý, ošklivý, hlučný. Bez příběhu a bez vypravěče. Bez jistot typu: sledujeme fikci, nikoli fikci ve fikci, která se na chvíli změní v dokument. Namísto logických vět postavy odříkávají naučená hesla nebo recitují básničky. Stejně je nikdo neposlouchá, nikdo si jich nevšímá. Nefunkčnost vztahů, nefunkčnost systému (škola představuje jen neveselou parodii vzdělávací instituce). Lidé se naučili žít sami pro sebe a jejich jediná úniková cesta v momentu oslabení a obnažení vede k iracionalitě, k absurdnímu jednání. Nevědí, co bude, nemají, na koho by se obrátili. Připomínají porouchané stroje, jejichž zmechanizovaný způsob bytí se zadrhnul (opakování vět, netečnost, nevypočitatelné reakce). Sadismus vůči postavám, sadismus vůči divákovi. Kira Muratova a její brutálně upřímné zachycení společenského ovzduší glasnosti. 80% (27.04.2013)

Nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek vnímám spíše jako takovou autorskou snahu něco předvést, a to v podstatě jakkoli bez toho, aby to bylo divácky zajímavé. Ano, je zde kritika, ano je zde podána tak, že to ani moc chápat nechcete. Jsou zde dobré nápady, ale podle mě za to tenhle dva a půl hodiny dlouhý film nestojí. (12.02.2016)

Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího. (14.01.2020)

V lecčem "zaostalá" země svým tradičním modem existence - samopohybem absurdity - odkazuje nejen na sebe samu, ale na celou "moderní" situaci. Toto není jen film o SSSR/Rusku, ale v posledku o SSSR/Rusku v každé jiné dnešní zemi. V Rusku pouze na přelomu 80. a 90. let výše popsaný dějinný princip dosáhl jednoho ze svých světodějných vrcholných momentů. Z filmu čiší klasický umělecký motiv pesimismu z moderní doby a filmová forma tento bolestný motiv ironicky stvrzuje: první část, fikční příběh, ještě přes svou ponurost nabízí jednak vysvětlení všeobjímající absurdity (utrpení nad ztrátou manžela vede hrdinku k odmítnutí falešné společenské hry), jednak jakési rozuzlení nebo naději právě v tom, že jako ovdovělá hrdinka i my nahlédneme nesmyslnost zaběhnutého způsobu života. Následuje geniální přechod z fikce do "reality" (jež tvoří jen jinou rovinu fikce), v níž už není místo ani pro vysvětlení ani pro naději, jen pro zoufale marné pokusy učitele Nikolaje o útěk formou falešné smrti (tvrdého spánku). Černobílá fikce s nadějí proti barevné realitě bez rozuzlení. (02.08.2014)

Ruku na srdce - myslím že i největšího fanouška tohoto filmu napadlo, že by mohl být tak o půl hodiny kratší. Je mi jasné, že jde o záměr - vytvořit dílo nesnesitelné, provokativní a nepříjemné. Přesto si myslím, že kdyby to mělo tak 100 minut a zkrátily by se scény, kde pět minut postavy jenom leží na posteli nebo se na sebe dívají do zrcadla, bylo by to mnohem lepší (každopádně by to dokoukalo větší množství diváků a ne jen pár vyvolených cinefilů). Jsou tu naprosto geniální místa, je to absurdně zábavné, originální, ale taky ,,špinavé", plné balastu a neúnosné. Jde svým způsobem až o apokalyptickou vizi rozpadu společnosti, kde všichni lidi akorát křičí přes sebe různé nesmysly, pořád je opakují, neposlouchají se. Je to trochu Labyrint světa 20. století - kamera jako poutník navštěvuje různé stavy společnosti (doktoři, umělci, učitelé) a zjišťuje, že to nikde nefunguje a všude panuje zmar. Výjimečné dílo, které vás bude iritovat, ale zaručeně na něj nezapomenete. (04.08.2013)