Zeptej se prachu

Vau! Manipulace filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím. ***** Extrémně podhodnocený, lavinovitě nepochopený film - kdysi jsem si tu málem založila profil jen proto, abych k tomuhle snímku zkusila nanovo otevřít cestu. Není to film o postavách a jejich milostné romanci (jejíž nevyváženost se tu hodnotí záporně). Je to film o začínajícím, váhavém spisovateli, který nad takovou romancí nejistě a zmateně uvažuje (a pak by se tu měla ta nevyváženost naopak hodnotit jako rafinovaná a přesvědčivá). Možná romantickou zá-pletku i zčásti prožívá a nezkušené literární pokusy se tu prolínají a ovlivňují s pokusy milostnými. Tolik křehkosti – v tom spočívá pravá romantičnost tohoto snímku: v obrazu zmateného mladíka, který by si přál být mužným milencem a spisovatelem, nejspíše ale o obojím jen přemítá a v hlavě se mu příběh jemně převrací jako vrcholky trav česané co chvíli jiným větrem. Přitom jediné, co film neudělá, je ten explicitní formální krok – nevidíme spisovatele, jak začíná psát knihu (to by stačilo, aby tu pak hned byly komentáře jiného slovníku a kalibru). Vidíme pouze spisovatele, jak přijíždí, ubytovává se, poroučí si pití (kávu? nebo pivo? úplně cítíte to existenciální váhání, aby svého hrdinu neztrapnil) – a zamilovává se do mexické číšnice. ** Kde nastává ten přechod od prožívání k představám, se nikdy nedozvíme, ve filmu to opravdu vyznačeno není – to je právě ten trik. Možná žádný románek nikdy nezačal, možná nikdy nezačal román. Neboť ani není jisté, že mladík v některou chvíli začal skutečně psát. Jako by ty jemné nenávaznosti, v atmosféře, v napětí, to kolísání, ty trhliny v chování postav či v jejich psychologii, byly spíše známky chaosu ještě v hlavě, protože papír nelogičnost nesnese, to hned spisovatelé v úzkých vytrhávají stránky ze strojů a zmuchlanými papíry posévají zem. Tohle je snad stav ještě před psaním, skicování, zoufalá nerozhodnost a touha. A přitom musíme přiznat, že talent ten mladík má, vedle žánrových klišé – noční koupání v moři, palmy, jižanské vášnivé pohledy, uhrančivé křivky a gesta, bosé nohy, nahé opálené paže, rozpuštěné vlasy, pýcha a vztek, a také zatoulané štěně, azyl v chatrči, zlověstná atmosféra nemoci – jsou tady i momenty jemné, dojemné, vtipné, originální - především v tom, jak se všechny přechody a skoky dají číst i jako mladíkova jízlivá sebeironie, mstí se těmi opravami na postavách a ději své naivitě a přehmatům, skoro až vesele, a to z něj už dělá zárodek sympatického, nadějného autora i neodolatelného muže. ** Ta milostná, erotická scéna – takto viděno uznejte, že bere dech – musíte za ní vidět mladíka, roztouženého, je sám v pokoji, představuje si, jak napsat – a nebo dramaticky prožít své první, a přitom už dávno mužně sebevědomé milování – s postavou na posteli si neví rady, je ještě holobrádek, zkouší to, napíše si ji různě, povolnou i ostražitou, svádějící i vzpírající se, svázanou i unikající, přibližně, váhá, neví, ale chce, touží, po milování, po virtuózním i animálním sexu jako z filmů, i po literární slávě. ** A to máte jednu scénu, ale jemu vří v hlavě celý divoký, vášnivý, romantický a tragicky dojímavý život s kráskou v ústraní, na kraji džungle, stranou všedního dění. Jak se mu tam míchají všechny ty šestákové rodokapsy, zbarvené osamělou touhou. Je to přece jen smutný kluk s naivními ambicemi, co je nad tím papírem nespravedlivě sám, vždyť by stačilo, kdyby tam byla, opravdová, ženská, a on už by poznal, co s ní - v životě, i v knížce. Talent a touhu má, ale jasno ne – chybějí mu zkušenosti, a tak se nikdy nedokáže rozhodnout, bezradně si osahává postavy, zkouší si různé dramatické zvraty (to noční koupání v moři), zkouší poskládat uvěřitelné puzzle tím, že v prstech toužebně otáčí figurkami a rozpačitě sleduje, že to pořád nesedí. Takhle se na ten film dívejte a budete tím mládencem něžně dojatí až do samého finále. A nepochybujte, že ten „návrat po letech“ je jen další žánrové klišé, které se tam ten dobrý hoch rozhodl přilepit. ** Aby to ode mně nezůstalo jen jako návrh na alternativní čtení – ve filmu je jedna postava a scéna, která se jinak než takhle ani vysvětlit nedá. Diváci s oblibou zapomínají, že tam vůbec byla, paměť všechno cizorodé ráda vyoperuje. Těžko ale v příběhu jasné žánrové romance vysvětlíte onu naprosto bizarní, shůry spadlou groteskní postavu nešťastné, absurdně tragikomicky zohavené ženy – spisovatel ji za takových podmínek nedokáže učinit šťastnou, a když ji hrdina zhrzenou opouští, celý fikční svět zachvacuje nepochopitelné zemětřesení, při němž se bortí domy i ulice. Tvrdit po tomhle, že se jedná o nepodařenou mexickou romanci, znamená sednout filmu na lep: je to totéž jako tvrdit, že Lynchův Příběh Alvina Straighta je dojemný snímek o klidném životě dvou starých lidí – protože musíte z paměti vymazat tu hysterickou řidičku, která každý den na dálnici na stejném místě srazí jelena, to máte už stovky a tisíce zkurvenejch jelenů. (13.05.2011) (méně) (více)