Román pro ženy

V současných romantických komediích (máme rok 2024, takže beru nějakou tu dekádu zpět) humor prakticky neexistuje, urputně se v nich shání chlap, třecí plochy jsou jalové, charakteristika postav nijaká, základní logika děje chybí a vše tak nějak vychází z toho, že tvůrci přeci chtějí divákům dopřát odpočinek od jejich všedních starostí. O to víc ocením milostné příhody a nehody mladé redaktorky dámského časopisu, která má výstřední matku milující letiště a cizince, a taky chlapce, který tajně spoří na byt s liškou. Jenže pak se na scéně objeví omšelý sukničkář Pažout a solidně zamíchá kartami. Výsledek nic zásadního nesdělí, nic nového nezanalyzuje. Prostě je svižný, vtipný, dojímající a žánrově přesně takový, jak divák očekává. Samozřejmě je i lacině atraktivní a místy šarmantně umělý (v dialozích i situacích), navrch pár jeho vedlejších postav míří spíš ke karikatuře. Ale co je důležité: má uvolněného Marka Vašuta, půvabnou a zatraceně přirozenou Zuzanu Kanócz a především šarmantní Simonu Stašovou, která prozáří všechny své scény. Solidní opisování zahraničních schémat, skvělá hudba, nadhled. Za ty čtyři hvězdy se vůbec nestydím. (20.04.2024)

"Žánrově lze film charakterizovat jako inteligentní romantickou komedii, založenou na originální situační komice, vtipných dialozích a jímavém lidském osudu." - prepáčte, že komentár začínam opakovaním, ale táto veta z textu distribútora je skvelou ukážkou klamlivej reklamy. Ak sa na tento film dívam ako na komédiu, pobavila som sa slušne a dávam 3*. Keby som začala pitvať tú avizovanú inteligenciu, originalitu a dojímavosť, hodnotenie by klesalo a klesalo. A romantika? Pche, radšej sa prepchám cukrovou vatou, než sa nechať dojať takými telenovelovými trikmi. Boli tam dobré cynické hlášky a boli veľmi dobre situované. Komika funguje. Ale okrem prvoplánovej zábavy mi Román pro ženy nič hlbšieho neposkytol. A čo vidia filmári tak úchvatného na herectve Zuzany Kanóczovej, som tiež nezistila. (17.10.2005)

Stejně jako v "držení skleničky za stopku" nevidím glejt solidnosti, tak ani "svetr v opeře" neházim do lidského smetí a smát se tomu, že v něčím světě to takhle funguje, neumim. Takže Ingrid, Sandro, nebo kdo ví, jak se všichni vy, kteří umíte žít, jmenujete, včele s Laurou, jejíž šťavnatě podané "problémy" vejdou minimálně do kadeřnických análů ..... tenhle váš Román není pro mě. (30.07.2006)

Když Radyo píše o Sexu Ve Městě, má absolutní pravdu. Vypravěčský způsob, stylovost, jakési zkreslení obrazu životní úrovně, "ženský pohled", to všechno tady najdete. Během prvních dvaceti minut jsem byl za to, aby se mezi žánry přihodila SCI-FI, neboť zde pracujeme s muži a ženami, kteří nemají s realitou mnoho společného (aspoň doufám). Navíc jsem se zasmál dvakrát - poprvé americké hymně na balkóně starého bohnického činžáku a podruhé zvučnému "Ahój." v kabině výtahu. Naštěstí od téhle chvíle - vstupu Marka Vašuta na scénu - se vše v dobré obrátí. Dojde k skvělé masáži humornými scénami, scénami hlubšími (u kterých si bude každé pohlaví myslet to svoje), neváhal bych říct "jako ze života" a bohužel také scénami trapnými - v podstatě každý prostřih na dementní trio kadeřnic, které nemají na práci nic lepšího než přehrávat a pitvořit se, k čemuž nádavkem dostaneme tragédku Laďku Něrgešovou, které bych tu neschopnost ale klidně věřil;) Román Pro Ženy je místy popkulturně povrchní až to bolí - nejvíc ve chvíli pro postavu Miroslava Donutila nejtěžší. Na druhou stranu má u mě plus za výsměch ženským časákům v podobě Vyrovnané Ženy a za scény, u kterých jsem měl sto chutí říct "děláš si to sama, krávo" a to krapet přeslazené cosi na závěr, co přišlo po nich a co se mi paradoxně líbilo i přes ten vysoký obsah sacharidů. Přes několik mnou nepochopených režijních záměrů (typu detailní záběr na zdrcenou slzící kadeřnici) s rozporuplnými pocity končím tenhle komentář s myšlenkou plnou naděje, že mladé rebelky nebudou mít nové oblíbené slovo, znějící "sofistikovaný". 60% (08.06.2006)

Předpokládám, že většinu svých vad a neduhů podědil Renčův film již od své předlohy, dokázat to ovšem nemohu, neboť jsem nepřečetl jedinou Vieweghovu knihu a s takovou již nejspíš ani nepřečtu. Kdysi mi bylo jeho dílo představeno kamarádem jako nápaditě glosující současnou společnost, taková lehká a zručná satira o té naší nove polistopadové skutečnosti. V jistém ohledu je právě to jedním z prvků, které jsem z Románu pro ženy (chuděry ženy, mimochodem) cítil, jenom jsem si slovíčko zručná nahradil slovem chtěná. Můžeme vůbec brát vážně takovou satiru v díle, které je nevkusně prostoupeno product placementem, ve které milostný dopis nabývá forem reklamy, která je přece tak upřímná (čti vykalkulovaná), které je samo nestydatým představitelem toho, co chce zesměšnit? Mnohé aspekty naší doby, které si film bere na mušku a které si to zaslouží, jsou navíc karikovány tak hrubě a (ná)silně, až se jejich podobnost se skutečným "společenským jevem" téměř zcela smazává. Výsledkem je jen bžunda, které se nedá smát. Inu, film je spíše příznakem určitého kulturního úpadku než jeho glosátorem. Karikaturou není ve filmu však jen společnost, ale i jedinci, ze kterých se skládá, protože právě oni mají demonstrovat příslušné "jevy". K ničemu jinému ostatně sloužit nemohou, protože jiné než k tomu určené vlastnosti nemají. Schválně se pokuste popsat si ony postavy... Matka? No to je ženská, která mluví doma anglicky, nesnáší Čechy a snaží se ulovit cizince. Rickie (už to jméno, které obludně křičí: "Já jsem frajírek!")? To je chlápek přes mobily, děsnej vůl. Laura? To je normální holka, co nejdřív randila s tím, pak s tím a nakonec tím... Věty jako: "Rickie miluje Lauru a matka má starost o dceřinu budoucnost," člověka napadají až na posledním místě. A konečně je třeba říci, ze marná snaha o vyřčení hlášky není inteligentním dialogem, který slibuje obsah. Přesto večer strávený s Románem pro ženy hodnotím pozitivně, protože jsem se plně mohl soustředit na vychutnávání vynikajícího čaje Mi Lan Xiang, aniž by mě vyrušoval nějaký film tím, že by bylo třeba se na něj soustředit. Téměř odpad. (05.01.2009)