Všichni do jednoho

Nápad filmu je na české poměry originální. Zpracování už trochu horší, ale i tak jsem byl zvědav, jak to dopadne - čili mě film zaujal. Šestka soutěžících nebyla vybrána špatně (i když ten Karel mi trochu vadil:)). Pana Žaluda můžeme relativně pochválit, natočil lehce nadprůměrné drama. Dialogy určitě mohly být propracovanější, ale i tak dávám 60%. (29.12.2010)

Režisér a scénárista Karel Žalud chtěl zjevně pojmenovat aktuální fenomén naší západní současnosti, ale narazil na zásadní umělecký rozpor - příběh, který má gradovat a v němž je mnohé postaveno na růstu napětí, svým zoufale amatérským podáním gradaci utlumuje (marně se to snaží suplovat rádobynapínavá hudba a laciné ruchy) a napětí postrádá úplně. Kapitolou samou o sobě jsou herecké výkony - postavit takovýhle komorní film s čistě divadelním dramatickým nábojem na průměrných (až podprůměrných hercích) je skutečně smělý plán - který ovšem skončil téměř fiaskem... Scénář reflektující vlnu reality show přicházejících na naše obrazovky je vcelku nosný, ne však pro takhle umělecky vedený film. Všichni do jednoho by zřejmě bylo velmi silnou divadelní hrou... (která by možná unesla i ten neuvěřitelně bizarní konec) (06.03.2009)

Příšerný snímek, ale pěkně popořádku. Byl jsem zaražen hned na začátku, amatérismus číší z každého záběru, herci jsou vesměs příšerní a postavy na tom nejsou o moc lépe. Tyhle dialogy musel napsat nějaký zoufalec, protože něco tak otřesného se nevidí, zvláště když se to dere z úst takových neherců. Sklepní místnost, nástrahy a způsob snímání dává divákovi jen těžko uvěřit, že se opravdu nachází v reality show, samozřejmě že samotní hrdinové tento pocit také moc neumocňují. V momentě, kdy začal být tento nápad konečně nějak zajímavý se ukazuje tvůrčí neschopnost dotáhnout projekt do konce, i otevřený konec by byl mnohem lepší než trapný dovětek o tom, co se stalo poté. (02.02.2007)

Tak jsem včera večer ztrávil 106 minut u Všech za jednoho. Náhodný kontakt s informací o nějaké reality-show ani pohled na zapnutý TV pořad už po včerejšku nebudou jako dřív. ...a to říkám jako někdo, kdo nemá televizi, většina reality-show se mu dlouhodobě hnusí a kdo žánrové téma Všech do jednoho ani schéma horroru se skupinou lidí v uzavřeném prostoru z dnešního pohledu nepovažuje za objevné... JENŽE! Ten film mě od první chvíle do konce přikoval tak silným napětím, vtáhl do nepřímé interakce s postavami a zároveň znepokojivě strhl tím, co jsem sledoval a co se na obrazovce dělo, jak už dávno žádný (z novějších titulů asi naposledy loni v létě H0us3). Zaplaťpánbůh, že jde pouze o hraný film, aneb prožitek mi skrze formu vyzněl autenticky. Neměl jsem tudíž problém v rámci hraného filmu uvěřit, jakobych podobnou soutěž zrovna sledoval a ke konci jsem se již cítil lehce otřesen u sledování filmové či televizní klasiky, jaká svého diváka dokáže i po letech od svého vzniku zasáhnout a poznamenat. Mně samotnému film připomněl to nejlepší od osmdesátkové Věry Chytilové (hlavně žánrově spřízněnou Vlčí boudu, ale i vypjatý existenciální konflikt v Kopytem sem, kopytem tam). Vize své doby se v současnosti teprve stává pořád mrazivější, mj. zjištěním, jak jsme k dosažení stupně výzev a zábavy podobného kalibru coby lidstvo (žel) stále blíže. Navíc režisér a scenárista Karel Žalud dokáže brilantně pracovat se zkratkami v čase, kdy do 106 minut zhušťuje dění během jednoho měsíce, s časovými odstupy, které nejsou explicitně uvedené, ale díky indicím v dialozích je v správnou chvíli pocítíme. Zároveň tak činí s detailním rozehráním mnoha situací skupinky lidí uzavřené v podzemním sklepě, včetně velmi slušné psychologie postav. Nečekaně v rámci žánru dojde i na vyrovnávání se s komunistickou minulostí 50. let, což je další prvek, díky čemuž bych se nebál ve Všech do jednoho vidět přímo mnohavrstvý snímek. Občas sice může v divákovi vyvstat otázka, na jakou nedostane odpověď, příp. si povšimne prvku, na jehož vypointování čeká, ale to nepřijde (např. v čase, kdy se řeší různě absurdní způsoby umožňující spojení s lidmi venku, kvůli čemuž se všichni svléknou, ale nikdo si na nahatém Pítrovi na krku nepovšimne nesundaného řetízku...?), nicméně v rámci jinak dostatečně propracovaného filmu mi pár znepokojivě nedořčených detailů nevadí a „neherecké“ výkony neznámých tváří mi k atmosféře úplně sedly. [90%] (05.04.2024)

Dosti neznamy, malo propagovany a hlavne nedoceneny cesky film, takova bila ovce mezi vsemi temi soucasnymi, ktere u nas vznikaji. Dulezita je informace, ze scenar byl hotov teprve pred uvedenim Vyvolenych u nas, i presto, ze realizace byla pozdejsi. Lze urcite dovodit, ze se autor musel v zahranicnich verzich minimalne inspirovat. Avsak natura kazdeho naroda je jina, v tomto pripade autor typove vyborne vylicil sest odlisnych jedincu, kteri jsou nejakym zpusobem vazani prave k cestsvi - zhrzeny popelar, ktery citi moznost byt chvili panem (mit "funkci"), duchodce s minulosti v komunistickem lagru, vesnicka matka se silnym smyslem pro rodinu a neschopnosti vnimat cokoliv jineho, pohodar hrajici si na velkeho svetaka, kvazihumanistka jakozto casty zastupce nynejsi mlade generace a student doktorand s inteligenci vygradovanou do pocitu sezrani veskere moudrosti sveta. Vztahy mezi nimi jsou bud naprosto nevyrcene a implicitni (agent), anebo vyrcene, ale bez jakychkoliv konkretnich dusledku (lagr). Kdo sledoval alespon na chvili Vyvolene, vi, ze si tato zcela inscenovana realita nic nezada s realitou skutecnou, kterou bylo mozne sledovat prave v tomto poradu. Obsazeni nehercu a misty nepresvedcive vykony se ukazaly naopak jako velmi vhodny tah a velka deviza, vzdyt kdo je v reality show hercem? Nikdo. Klobouk dolu za tuto vizi. Trochu jsem u toho filmu litoval, ze nerozumim psychologii. Nebyl jsem si jisty nad vygradovanim celeho pribehu, chvili mi to prislo zbytecne, na druhou stranu ani reality show nekonci nekde uprostred bez pomyslneho vrcholu a je treba si uvedomit, ze toto vlastne reality show neni, jen si na ni hraje. Onen zaver tedy tuto skutecnost podtrhuje, pripomina mi to nakonec takove ty komiksove hry pro deti ve smyslu "najdete 10 rozdilu" mezi temer totoznymi obrazky. Jednim obrazkem jsou Vyvoleni, jednim tento film. V jeho pripade jde mj. o dalsi dukaz toho, ze kvalita filmu se neodviji od jeho rozpoctu. Pro Vsichni do jednoho tech opravdu nebyla potreba moc, stacilo mit jen trochu talentu a nebyt uplne pitomy. Kez by se takovych vzacnych kombinaci u nas vyskytovalo vice a divak mohl film nejen hltat od zacatku do konce, ale taky trochu promazat sve polozakrnele mozkove zavity. (02.07.2009)