Šílení

To je dost, že se jednou v hodnocení shodnu s NinadeL. Až překvapivě vysoký počet omluvných dopisů musí Švankmajer rozesílat pohoršeným uživatelům čsfd za to, že to to přece vůbec nebyl žádný pořádný horor. Muhehe. Zjištění: Všechno podstatné lze vyjádřit Švankmajerem (nejdřív Faust, teď tohle). Otázka: To šílení, ta šílení nebo ti šílení? Rozpaky: Proč tady všichni hrají tak dřevěně? Někdo tu nikoli nepatřičně píše, že Liška nehraje a Tříska (jehož smíchu nucenosti si všímají víceří) přehrává. Řešení: Ti báječní herci nehrají své postavy přímo; hrají Švankmajerovy loutky, které teprve hrají své postavy. Nevím, zda to byl záměr nebo projev mistrovy profesionální deformace, každopádně to sedí dokonale. Důkazem, že to tak má být, je dřevěný Dušek, který má přece dokonale výstižnou komiku podobně úchylných postav v krvi. Liška díky své profláklosti nádherně zapadá. Nehraje totiž nějakého Žána; Liška hraje loutku, která hraje Lišku v situaci onoho literárního Žána. Jiné rozpaky jsem cítil ze samozřejmosti Liškovy náboženské argumentace při dialogu s Markýzem; kulturně-historicky maglajsové kulisy, v nichž se příběh odehrává, jsou sice skvělým prvkem celého filmu, ale právě nezasaditelnost do konkrétního jedinečného časoprostoru, jíž se tím dociluje, způsobuje dojem nepatřičnosti, nepravděpodobnosti oné samozřejmosti. Než i to racionalizuji coby náležitou „dřevěnost“ tohoto spektáklu. (Pozoruhodné je, že žádné jiné ideje zde traktované mi nijak násilně implantovány nepřipadaly). Ještě k době: Nejen různé detaily z 80. (mnou povšimnuté dveře a lednička) a 90. let, ale i celkový dojem z filmu mě zmátl, pokud jde o dobu jeho vzniku; řekl bych, že je o 10 – 15 let starší. Sympatie. Nyní k věci: Kdežto Faust je motivován znepokojením hlubinou duše a bytí vůbec, jež chce proniknout poznáním a tak se zmocnit světa i sebe sama, zde jde o kód k fysis; duše není fascinována vlastní bezedností, ale masem a imperativem, jejichž snubnosvárem je konkrétně definována. Liška je trpitelem děsů strachu z šílenství, trpitelem neuvědomělým, ale už samotné ataky děsu ho pasují do řádu vědoucích; jinak je pocestným, který jen náhodou sleduje divadlo, do nějž je zatažen jako aktér. Markýz buduje sám sebe jako principála, aby zvládl, přemohl tytéž děsy – šílenství duše, která bere nanejvýš vážně maso i imperativ. Nejde to vydržet – proto kuchá maso a rouhá se imperativu, kochá se perverzí jejich snubnosváru. Jeho „svoboda“ je jen zdánlivá, nucená. (Stejně jako tzv. satanismus, který se může realizovat jen precizním převracováním všemožných náležitostí křesťanství.) Liška a Markýz však představují dvě strany téže mince, téhož pojetí světa; lze na ně pohlížet jako na dvojí polohu téže osoby, vedoucí vnitřní dialog. Povšimněte si otevřenosti, s níž oba s tím druhým jednají, ačkoli to pro každého z nich (zvláště pro Lišku) může být krajně nebezpečné. Problém se zaživa pohřbenou matkou, jež je oba spojuje, ponechám k výkladu psychoanalytikům (upozorňuji nicméně, že se při velkém dialogu mluví o přírodě jako o matce). Potom příjezd do blázince. Zpočátku nic nenarušuje nastíněnou koncepci, pouze vzrůstá napětí, co chudáka Lišku čeká a vše je zasazeno do kontextu blázince světa, v němž idioti užívají naordinované svobody k umělecké tvorbě, jež nemá jiného smyslu než autoterapeutické ulevování - jak jinak než na věstonické venuši. A zde – Charlota. Nevinná oběť, princezna, nebo zvrhlá poživačná mrcha? To je dilema, co? Zbytečné. Jestliže jedna osoba je zde rozštěpena ve dva protikladné muže, pak naopak dvě odpovídající podoby Ženy (pokud je ženou pro muže) jsou spojeny v jedinou sličnou bytost. Krása. To v těsné spojitosti s dilematem, zda je Dušek pravým nebo falešným ředitelem ústavu (tedy legitimním nebo uzurpátorským dohližitelem, reprezentantem řádu nebo šílenství). Připomeňme si tři ústřední velkolepé momenty dosavadního děje: černá mše (problém s otcem), pohřbení (problém s matkou), karikatura obrazu Svobody (který je tak Švankmajerem sám odhalen coby karikatura – svoboda lůzy). Zdá se vám moje dosavadní interpretace příhodná? Chachá. Osvobozením pravého dohlížecího personálu – pravých bláznů a pravého ředitele – pravého ultramagora a „masového“ tyrana se všechno staví na hlavu. Despota Bůh superega vypuštěn jako strašák ze sklepení – jak příznačné. Sám řád odhalen jako ten pravý blázinec. (Zde upozorňuji, že ve svém výkladu neprávem potlačuji společensko-politickou metaforiku díla.) Nyní už neplatí binární totožnost Lišky s Markýzem. Nyní se ukazuje, že ubohý Liška celou dobu řešil dilema mezi dvojím šílenstvím. Šílenstvím pořádku a šílenstvím extrémní revolty. Snad by dopadl stejně v každém případě – děsivé vize došly svého naplnění. Vedle masa a slepic doporučuji zvláštní pozornosti opakovaně vysouvaný šuplík s klíčem od zlověstného sklepení (na tom vnitřním klíči ředitel sedí). Markýz skončil na tajemně hrůzné „terapii č. 13“. A Charlota? Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že ta mrcha není čistou andělskou bytostí. (09.09.2011) (méně) (více)