Šílení

Čekala jsem normální horor, ale tohle? To bylo ještě šílenější, než jak bych si to dokázala představit ve svých nejšílenějších představách. Jan Švankmajer je totální šílenec a jeho nápady musím označit za šílená zvěrstva. Ale teď vážně... Je to perfektní snímek, který dokáže šokovat. Někoho živým masem, jiného rouháním. Nejsem sice věřící, ale k víře chovám přirozenou úctu. Ale tohle bylo trošku moc i na mě, takže musím od sledování tohoto filmu odradit křesťany a citlivé vegany. No a teď ta filmovější stránka věci. Herecké obsazení je naprosto dokonalé. V těch rolích bych si snad nikoho jiného lépe představit nedokázala. Liška, Geislerová i další úplně váleli. Občas to sice vypadá trošku jako parodie, ale to ničemu neškodí, naopak. Je to příjemné pokoukáníčko, přičemž Poe a de Sade jsou spojeni nenásilně a nenápadně, takže člověk ani nepozná, kde jeden příběh končí a druhý začíná. A záhada na závěr: Ještě jsem se nezmínila o Třískovi. Protože Tříska byl skvělý šílenec, který si může s hrdostí dovolit nosit přívlastek Markýz! (03.10.2014)

V prvom rade, o dejovej linke nemá moc zmysel uvažovať. Obsahová konštrukcia s formálnym prevedením je niekde úplne inde, ako je obyčajne zvykom. Ide o skvele namixovanú, obrazovo nádhernú, temnú, bizarnú a humornú filmovú mozaiku zaváňajúcu gotikou, kde sa nemiesia iba torzá predloh podľa E.A. Poe a markíza de Sade (spojené naoko bez rozmyslu), dielo je navyše obohatené aj o mnohé prvky vychádzajúce už z antickej a stredovekej filozofie. Švankmajerova filmová vízia, v ktorej je síce metaforický a metafyzický základ spolu s jeho výkladom možno trochu priamočiary a otrepaný, to však neznamená, že by časom strácal na váhe. Otázky, ktoré sú tu rozoberané budú človeka trápiť stále. Zaujímavé je aj prenesenie nábožensko-spoločenských problémov našich predkov do dnešného moderného sveta, kde je toto podtrhnuté všade prítomným kontrastom, počnúc kontrastom prostredia cez filozoficko-náboženské úvahy až po najmenšie detaily ako sú napr. lieky Smecta vedľa predmetov a kostýmov z počiatku 19. st. ...). Ich vzájomnou kombináciou potom Švankmajer vzbudzuje u jedných zatracovaný, u druhých zase vysoko cenený bizarný až šialený dojem. Nemenej zaujímavá je aj samotná satira a čierny humor, ktorý sa tu prejavuje hlavne v kresťanskom dualizme prezentovaným predovšetkým postavou katolíckeho riaditeľa ústavu, ktorý verí, že na vyliečenie duševnej choroby stačí "potlačiť" fyzické telo, aby sa tak duša s telom uviedli do rovnováhy. Celý tento zložitý komplex je dotvorený pekným výtvarným znázornením s narezanými plátkami mäsa a niektorých orgánov, ktoré akoby jednotlivé scény obrazovo sumarizovali. To všetko za doprovodu hudobného kontrastu v podobe Gregoriánskeho zboru s niečím ako muzika pre Cirkus Humberto. Na tento snímok musí mať človek jednoducho náladu, určite nie je pre každého, milovník rôznych bizarností a filmových predobrazov si však príde na svoje. 85/100 Videné v rámci Season Challenge Tour. (23.09.2015)

Také filmy sa nehodnotia, také filmy sa prežívajú. Akurát tu možno - ako správne poznamenal jeden z komentátorov - srať mramor. Poďme na to. Švankmajer sa tentokrát dôsledne vyhýba okázalej manifestácii surrealistického "besnenia" (pokiaľ sa nemýlim, "Šílení" sa do slovenčiny nemá prekladať ako "Šialení", ale ako "Besnenie" a teda do angličtiny ako "Frenzy" - ktosi však prišiel s geniálnym nápadom a názov filmu preložil ako "Lunacy") v zmysle evokácie iritujúceho sveta plného bizarných zákonitostí. I animáciu používa ináč - vkladá ju na spôsob medzititulkov (mäso tranzitujúce na neuveriteľné destinácie funkciu medzititulkov de facto spĺňa). Zavrhuje surrealistickú estetiku "najväčšieho zločinu" (spomínate na poviedku "Bieli ľudia" od Walesana Arthura Machena? - "Ak by ruže vo vašej záhrade začali spievať podivné piesne, zošaleli by ste") v prospech síce libertínskeho, ale predsa len značne racionálneho prístupu, súc si vedomý skutočnosti, že žiadny psychický automatizmus a la "stret diktafónu a jarmočného srdiečka na pitevnom stole" mu uspokojivo neposlúži na celkom konkrétnu a plnohodnotnú alegóriu. Všetka spomínaná racionalita sa však rozplynie, ak film porovnáme s inou hororovo ladenou alegóriou či podobenstvom - so Shyamalanovou Osadou. Iracionalita odrazu vystupuje na povrch ako voda pri chôdzi po rašelinisku a táto neprívetivá, strašidelná, meditatívna a morbídna "nordická" krása, kvôli ktorej máme tak radi všetko imaginatívne prehovorí jasnou rečou. Zreteľnou, zrozumiteľnou a hlasitou, ale dostatočne "šílenou", aby nebola malomocne ordinérna (alegória v alegórii, arteterapia, pôžitok z pochovania zažiava či Dominikova stolová hra - milujem detské stolové hry). V súvislosti s tým ma napadá, že surrealisticky najortodoxnejším prejavom vo filme je spôsob markýzovej reči. Jeho divadelne afektované verbálne sebaprojekcie nemajú za úlohu len dráždivo presne pertraktovať to, čo je erbovo (ne)podstatné - v delirantne vyšinutom svete sú vlastne jedinou alternatívou "zmysluplného" správania. Pokiaľ Švankmajer používa reč, tento civilizáciou sprofanovaný spôsob dorozumievania, neprehliadnuteľne sa snaží silne ju štylizovať - Liška takmer nezrozumiteľne artikuluje alebo koktá, Tříska pateticky hrmáca, Huba maniakálne pradie (vo Faustovi či Donovi Šajnovi je napríklad exaltovane divadelná - "Fauste, Fauste...", spomínate?, v Alenke je sprofanovanosť reči zdôraznená okázalým a neustálym opakovaním superzbytočného slovného spojenia "pomyslela si Alenka"). Koncepčne celkom iný Švankmajer, pre mňa ale opäť úplne perfektný. (11.07.2006)

Především chci znegovat gusmana : ony animace se zdají samoúčelné až do chvíle, kdy příjde poslední z nich a přinese pointu a myšlenku celého filmu. A jeká že to je ? NENECHAT SE ZPRCOVAT TÍM NAŠÍM ŠÍLENÝM SVĚTEM A PROMĚNIT SE V BEZVLÁDNÝ KUS MASA VE SVĚRACÍ KAZAJCE VLASTNÍ SLEPOTY ! A jinak k filmu : Snad předčil i Slámovo Štěstí, snad by se dal považovat za nejlepší film za posledních dvacet let - a to nejen u nás, ale možná i v celém světě. Opravdu si nevzpomínám, který z filmů posledních let by byl tak silný a technicky i obsahově dokonalý jako Šílení. Děkujeme, pane Švankmajere. Český film pomalu vstává z mrtvých. (30.11.2005)

"Infantilní pocta Edgaru Allanu Poeovi, ze kterého jsem si vypůjčil některé motivy, a markýzi de Sade, který do filmu dodal rouhání a několik subverzivních myšlenek." (Jan Švankmajer) Podle vlastních slov mistra Švankmajera je tento snímek horor se všemi svými pokleslostmi, které horor má, a tudíž nejde o umění. S tímto výrokem zásadně nesouhlasím, protože Šílení JE uměleckým skvostem, kde tvůrce uplatnil svou "výtvarnou úchylnost" a v "psycho" atmosféře nastolil divákovi vizi toho, jak by se měl vést psychiatrický ústav (nebo spíše vizi blázince, ve kterém žijeme). Švankmajerova práce je nezaměnitelná, a to jak po stránce vizuální, tak po stránce obsahové - i zde se jedná o metaforu na současný způsob života, na nynější svět. V ponuré atmosféře exceluje herecký výkon Jana Třísky, který svým výstupem zcela zastínil Lišku i Geislerovou (i když ti byli také výteční). Zejména při Třískově rouhačském proslovu jsem byla zcela ohromena... Jednoznačně další vynikající záležitost pana mistra, která se hloubavě zakousne, pokochá oko a rozdrásá nitro... a její doznívání je neutišitelné. (13.06.2008)