Thriller - drsný film

Filmová tvorba je věčným kompromisem mezi komerční lukrativností a autorským vyjádřením. Málokdo zosobňuje tuto tíživou pravdu výmluvněji než režisér Bo Arne Vibenius. Nadějný talent, který sbíral zkušenosti coby asistent samotného Ingmara Bergmana při produkci Persony (1966) a Hodiny vlků (Vargtimmen, 1968), zažil kruté prozření, když jeho vysněný debut, surreální dětský snímek Hur Marie träffade Fredrik, åsnan Rebus, kängurun Ploj och... (Jak Marie potkala Fredrika, oslíka Rebuse, klokana Ploje a..., 1969) v kinech propadl. Po střízlivé reflexi mezinárodních trendů se rozhodl nechat veškeré autorské ambice stranu a vytvořit dokonalý exploatační film, který divákům nabídne všechny prvoplánové atrakce a šokantní elementy, co si ve skrytu duše žádají. Ačkoli předešlý popis je třeba brát s rezervou, protože spíše vychází z léty živených a přikrášlovaných mýtů kolem Vibeniuse, výsledný počin Thriller - drsný film rozhodně představuje esenciální brak, jenž překračoval dobové hranice stran filmového vyobrazení násilí a sexu. Klišovitý příběh o dívce z venkova, která je ve velkoměstě zneuctěna a následně vykoná pomstu na svých trýznitelích, se stává kostrou nihilistického obrazu světa plného bezmoci, zvůle a ponížení. Světácký svůdník učiní hrdinku závislou na narkotikách, znásilní ji a následně donutí k prostituci. V těchto pasážích Vibenius použil prostřihy detailů sexuálních penetrací, které zde ale neslouží k vzrušování, nýbrž odpuzování diváků. Série extrémních excesů se následně přehoupne do nelítostné krvavé pomsty, kde přicházejí ke slovu extrémně zpomalené záběry destrukcí těl střelnými zbraněmi. Ačkoli Vibenius sice uspěl a v jistém ohledu vskutku vytvořil nejkomerčnější film všech dob, nakonec mu přinesl spíše vrásky než kýžený zisk. Ve většině zemí byl zakázaný, nebo se do kin dostal až po dlouhých tahanicích a opakovaném přestříhávání. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Brak najbrakovitejší. Sexuálne explicitná, vrcholne brutálna a vo svojej dobe extrémne šokujúca UNCUT verzia je toho dôkazom. Naivný príbeh, pomalá, prízemná narácia, miestami takmer nudné tempo, hafo zbytočných scén... Mohol to byť dobrý film, alebo aspoň dobré béčko, lenže to by nesmel Bo Arne Vibenius zmixovať pomalé rozprávanie, miestami akoby pokúšajúce sa o podivne zvrátenú lyriku, rape&revenge do značnej miery iba tupo kopírujúci pôvodné amatérske I Spit On Your Grave (alias Day of the Woman) a akčnejšiu Coffy, z ktorých si berie len to najpotrebnejšie, mixuje to tréningovým programom a pridáva miestami štýlové, miestami útrpné a zúfalo samoúčelné spomalené sekvencie. Celý dej je vystavaný na báze "logika ustupuje v prospech exploitation". Áno, je to občas dosť drsné (na dobu vzniku), ale nič, čo by som už inde nevidel. No dobre, možno okrem 1-2 momentiek, ktoré nebudem približovať. Christina Lindberg je však celkom slušná a archetyp Tonyho uveriteľný. Symbolizmus sa tu hľadať ani nebude pokúšať, ale aspoň že je splnené harmonické zakončenie dramatického oblúku - začína sa príjazdom policajného auta a končí jeho postupným vytrácaním sa do neznáma. Tam, kde som pôvodne chcel začínať "test otrlosti diváka zrna najhrubšieho" končím jednoducho "slabota". Ale, ako vraví POMO, nuda to nie je a je to pomerne osobitá záležitosť. 40% (15.04.2014)

Ikona svetového exploatačného filmu, vo veľkom pretláčaná a citovaná majstrom postmoderny, Quentinom Tarantinom, vyhrávajúca hitparády brakovosti a brutality. ........ Vibeniusova réžia je špecifická odosobnenosťou, chladom a odťažitosťou. Celá revenge snímka sa odohráva v bolestne pomalom, zmrazenom tempe, postrádajúcom výraz. Akoby vo vákuu hodnôt a citov. Sexuálne scény sú výsostne asexuálne, prosredie maximálne neživotné, celý Thriller sa dá opísať ako absolútna pustina. Hlavná hviezda filmu, obeť ľudskej zloby Anita Lindberg prechádza (pretrpí) celý film s kamenným výrazom. ......... Táto spustnutosť vrcholí v chladnej brutalite záveru. Jednooká pomstiteľka likviduje svojich nepriateľov v priamych obrazoch slow-motion pomsty bez akéhokoľvek zľutovania. ......... Vibenius stvoril film existujúci mimo akejkoľvek ľudskosti a životnosti, postavil svoje autorstvo podobne ako Fulci na vlastných nedokonalostiach, ľahko zameniteľných s regulárnym trademarkom. Sex, Shotgun & Revenge. ......... PS. To úplne najlepšie je zaručené farebné zladenie pások cez oko s oblečením. (22.03.2013)

Je poněkud zvláštní když v něčem co má pověst "splatteru podle kterého Tarantino točil Kill Bill" je zdaleka nejzajímavější ta první polovina, ve které se děj teprve uvozuje a seznamujeme se s prostředím, takže není vůbec akční. První plovina s únosem, zfetováním, dehumanizací hlavní hrdinky a vlastně i celého filmu předváděním nechutných a krutých činností naprosto bez emocí a bez výrazu rozhodně není špatná a dokáže zaujmout (i když je otázkou nakolik je to způsobeno autorským záměrem a nakolik amatérismem herců). Zato přesně toto pak dělá z druhé části tréninku a žánrově čisté pomsty směšnou frašku, která je navíc extremně nudná díky na první pohled stylovým, ale ve výsledku vražedně ubíjejícím zpomalovačkám. 5/10 (19.02.2009)

Nemůžu si pomoct, ale tohle je prostě výborný snímek, který nám ukazuje lidský hnus v tom pravém... no, hnusu. Tohle není film, z kterého budete mít dobré pocity, což byl také záměr. Navíc se to ve druhé půlce mění v parádní béčko, kde je jednooká němá mstitelka, která střílí, kope a řídí jako blázen. Tady už je to spíše zábava, ale zábava hodně drsná a krvavá. Navíc za ty zpomalené záběry by se nemusel stydět ani John Woo. Ano, ten příběh není zázrak, ale provedení mi sedí. (27.02.2014)