Ples příšer

Marc Forster se možná v průběhu své kariéry neprojevil jako režisér s dvakrát výrazným rukopisem, jeho filmy ovšem spojuje schopné vyprávění a příběhy s hlubším poselstvím, kdy se umělecký přesah pokusil Forster přenést i do své bondovky Quantum of Solace či Světové války Z s Bradem Pittem v hlavní roli. V samotných počátcích se ovšem Forster specializoval na komorní dramata, kdy skutečně platilo, že každý jeho film jako Hledání Země Nezemě nebo Kryštůfek Robin vypadá tak trochu jinak. Kariéru mu ovšem nastartoval především jeho 2. film Ples příšer, který též vynesl Halle Berry Oscara za její herecký výkon a Berry se tak do dnešního dne stala jedinou afroameričankou, která se pro prestižní ocenění došla. Ples příšer by ovšem měl divákům utkvět v paměti i z jiných důvodů.   Osobně mám Ples příšer zaškatulkovaný jako jeden z těch filmů, který jsem viděl jednou a už nikdy je nechci vidět znova. Ovšem ne kvůli tomu, že by kvality Plesu příšer byli otřesné. Spíše kvůli tomu, že Forster 20 let nazpátek natočil nepříjemné sociální drama s komplexním obsahem, které dokázalo nepříjemně reflektovat americkou společnost a zároveň jde poselství celého filmu schopně přeložit i pro diváka žijícího mimo Ameriku i v roce 2022. A vznikl silný film o přitahujících se protikladech, kteří v aktuálních bodech svého života potřebují sebe navzájem.   Ples příšer jde z dnešního pohledu určitě prozatím vnímat jako jeden z nejpůsobivějších filmů o rasismu, které v 21. století vznikli. Dokáže totiž nutit k zamyšlení, dokáže vyvolat pachuť a především dokáže přijít i s tak trochu netradičním pohledem. Dvě stěžejní postavy neodlišuje jen barva kůže, ale také odlišné povahy a charaktery. Právě na vztah dvou ústředních postav se ovšem známé ´´ protiklady se přitahují ´´ dá naprosto adekvátně aplikovat. Komplexní postavy propojené komplikovaným pozadím, kdy je přeci jen nutná nějaká ta konfrontace s minulostí, aby se vůbec dalo uvažovat o nějakém světlém zítřku. Jestli je něco takového vůbec možné a zda budou dvě ústřední postavy skutečně v pořádku.   Scénář dvojice Milo Addica/Will Rokos nespoléhal na vyobrazení stereotypů, naopak dokázal výstižně představit, jak to zhruba ve skutečnosti chodí. Ples příšer není jen filmem o rasismu, ale také filmem o komplikovaných rodinných vztazích, poučování se z předsudků a především i o tom, že přes veškerou snahu se chyby smazat nedají. Při sledování jde přitom snadno mít pocit, že Ples příšer možná vypráví dva-tři příběhy v jednom, dohromady ovšem vytvoří kompatibilní silnou mozaiku, která veškeré načaté motivy dohrává do funkčního celku.   Billy Bob Thornton dokázal předvést svůj výrazný a přitom víceméně umírněný herecký projev, Heath Ledger poté dokázal, že si tehdejší pověst vycházející budoucí herecké hvězdy naprosto zaslouží. A pak je tu ta slavná Halle Berry, kde dodnes dochází k debatám nad tím, zda si Berry Oscara skutečně zaslouží. S odstupem času je ovšem nutné dodat, že Berry skutečně předvedla dost pravděpodobně svůj nejsilnější herecký výkon v kariéře a i když se na rozdíl od Thorntona vydala směrem více expresivního výkonu, člověk jí tu ženu na dně ovšem dokázal uvěřit, i když vedle Thorntona, Ledgera či Petera Boylea v roli rasistického patriarchy rodu Grotowskich její výkon vlastně s odstupem času zas tak silně nevychází. I vášeň mezí ní a Thorntonem je z dnešního pohledu neskutečně uvěřitelná, kdy i sám Thornton prohlásil, že natáčení sexuální scény s Berry působilo neskutečně opravdově. Tak moc, že existovali i spekulace o tom, zda nebyl vyobrazený sex autentický.   Z Forsterova audiovizuální vyprávění přitom jde cítit schopná ruka, která umí vést herce, aby do svých výkonů dali všechno. Působivý vizuál kameramana Roberta Schaefera, spousty funkčně mrazivých momentů, kteří jsou podtrhují tu zoufalost a gejzír lejn a nakonec přeci jen alespoň i lehké představení formy naděje, že možná může být líp. Ples příšer přesto má k pohádkovosti daleko, je to totiž celé tak uvěřitelně krutý, přirozený a ukázkově zkurvený, že ani ten největší fanda Halle Berry by Thorntonově postavě neměl závidět tu realisticky působící roštovačku. I v ní se totiž skrývá něco shnilého.   Nejde o dvakrát zásadní film, síla v něm ovšem prostě je. Neuvěřitelně lidská záležitost, která by klidně v neideálním lidským rozpoložení mohla vést k návštěvě kulky v mozku. Podobně jako Requiem za sen či Koně se také střílejí jde o film, který může snadno vyvolat deprese. A i když Forster nenatočil vyloženou pecku kráčejících ve stopách mistrovských děl Sydneyho Pollacka či Darrena Aronofskyho, minimálně se mu podařilo natočit záležitost, která dokáže nějakou dobu zůstat člověku v hlavě..... (08.02.2022) (méně) (více)