Nový svět

Legenda o Pocantohas v demýtizovanom podaní (okrem iného tiež v tom, že zobrazuje aj jej neskorší život, ktorý značne narúša romantickosť oklieštenej legendy). Malick v svojom typicky meditatívnom, hypnoticky pomalom plynutí obrazov s uvoľnenou kostrou príbehu a úmyselnými informačnými medzerami (strih viackrát dôležité okamihy preskakuje a necháva ich vykreslenie čisto iba na divákovu predstavivosť) na kontraste dvoch kultúr vykresľuje svoj záujem o rozštep medzi Matkou Prírodou - jej krehkosťou, nevinnosťou a čistotou v protiklade s deštrukčnými sklonmi príslušníkov "civilizovaného" sveta. Úchvatná kamera s dlhými zábermi na panenskú krajinu a jej dietkami, podkreslená krásnou hudbou (Horner do soundtracku zakomponoval aj Wagnerov "Das Rheingold") výtvara magicky príťažlivú lyrickú symfóniu pomaly sa vpíjajúcu do divákovej mysle, aby s hlasným príchodom Angličanov bolo narušenie harmónie o to evidentnejšie. Podprahové voiceovery hlavných postáv citlivo vystihujú najdôležitejšie prvky režisérovej cesty tak k oživeniu legendy, ako zároveň aj z dnešného pohľadu žiaľ iba ideálom vývoja kultúry, ktorá by dokázala mierumilovne koexistovať so svojím okolím (a aj sama so sebou). (26.01.2006)

Přestože Terrence Malick točí v podstatě stále dokola o tom samém a jediném, jedna věc se změnila, Malick pomalu přestává točit pro diváky a začíná točit jen pro sebe. Je to v principu čirá lyrika, když předtím se jeho filmy daly považovat za vyhraněně lyricko-epické. Malickovy filmy do této doby byly o sdílení i sdělení, nyní tu ovšem zůstalo jen sdílení a opouštění epické složky je zjevnou cestou od diváka. Formálně je v Novém světě stále zřetelný Malickův úchvatný umělecký rukopis, jen se zásadně změnila teplota barev, teplé odstíny předešlých filmů (nejvýrazněji v Nebeských dnech) vystřídaly ty studené, zůstaly typické kamerové jízdy a vlnící se tráva, nádherná hudba, Malick stále promlouvá především silou obrazů než slov, vypráví pomalu, až meditativně a důležitým faktorem je u něj kontemplace. Přibyla ale melancholie a jakási emoční clona pramenící z hlubokého vnitřního smutku. Typickým prvkem je také komentář a vnitřní monology hlavních postav, přičemž přestává být důležité rozdělení na pásmo vypravěče a pásmo postav a vše se trochu slívá. Škoda až přespříliš rozvolněné stopáže a některých pasáží vprostřed snímku, kdy jsem se vysloveně nudil, bez nich bych byl opět fascinován. Fascinován nádherným příběhem o střetu civilizací, lyrickou skladbou o největším z citů, nadčasové a svým dobovým ukotvením tolik symbolické etudě o lásce, filmové milostné lyrice. Ta byla vpravdě nádherná, leč nemohu se zbavit dojmu, že sám autor by měl být trochu uvážlivější při volbě poměru délky a lyričnosti svého filmu... (10.01.2012)

Nechtělo se mi věřit, že se jedná o hollywoodskou produkci. Dvě a půl hodiny se táhnoucí příběh je rozdělen do dvou částí - první o nečekané a o to silnější, zuřivější a romantičtější lásce, druhá o citu, který roste a vzniká z rozumu. To všechno na pozadí paneneské přírody snímané úžsnou kamerou a za doprovodu těžko popsatelné, éterické hudby. Oba mužští představitelé, tedy jak Farrell, tak Bale odvedli slušnou práci (hlavně Colin se svými temnými, osudovými pohldy bude pravděpodobně slavit úspěchy u dámské části obecentsva), zdaleka nejvíc pozornosti na sebe ale strhává mladičká (v době natáčení patnáctiletá) Q´Orianka Kilcher, která je nejen milá a pěkňoučká, ale dokáže vykouzlit i hodně procítěný výraz, čehož bylo třeba. Člověk se musí chtě nechtě podivovat nad způsobem Malickova vyprávění. Ten v něm totiž ponechává obrovské mezery, spoustu důležitých věcí a faktů (i o hrdinech samozných) nechává zahaleny, co se užití filmového času týče, skáče v něm bez upozornění klidně o celé roky... A hlavně - vypráví dlouze. Jakkoliv jsem tedy chrochtal blahem (Nový svět jsem viděl na velkém plátně v Hradišti) nad skvostnými záběry přírody, kdy slunce zlatilo celý obraz a do toho explodovala jedna z éterických klasických skladeb, pomalounký a křehký příběh mi zdaleka nenabídl tolik, abych se v některých pasážích nenudil. 70% (01.08.2007)

Od tohoto určite talentovaného režiséra som videl len Tenkú červenú čiaru a priznám sa dosť ma to nudilo. Sem sa jeho pomalá precítená réžia ale hodila určite viac. Film sa sústreďuje na vzťah indiánky a Johna Smitha (Farrel) a všetko ostatné sa točí hlavne okolo tejto lovestory. Kto čaká veľké boje nech si dá zájsť chuť. Minimum dialógov. Malick všetko podáva formou obrazu a myšlienkových pochodov jednotlivých postáv a darí sa mu to na výbornú. (20.02.2006)

Po vizuálnej stránke režisér T.Mallick nesklamal. Zábery nedotknutej prírody sú nádherné, ale po pol hodine to už nestačí. Niekedy som mal pocit, že pozerám dokumentárny film na National geographic. Filmu vlastne chýba príbeh. Keby bol kratší o hodinu, na filme by to nebolo poznať. Vo filme je strašne málo dialógov, väčšinou sú to vnútorné hlasy, ktoré mi v žiadnom filme doteraz nevadili, a nie je ich málo, ale toto mi po chvíli liezlo na nervy. Žiadne napätie, skoro žiadne dobrodružstvo, dialógy o ničom, herci nevyužitý...je to len pekné. O nič viac ani o nič menej. Sklamanie roka...A to som veľký fanda Malickovej TENKEJ ČERVENEJ ČIARY! 60%. (11.02.2009)