Tajemství slov

Navzdory predem daneho sledu udalosti a takrka nemoznosti se asociovat s postavami dvou lidi, kteri se zblizi na ropne plosine, kde ona ho osetruje po tezke havarii v dusledku pozaru na stanici se nejedna o propadak, ale ani o diru do sveta. Zdimani emoci se nedostavilo a obcasne zbytecne zabery prodluzuji uz tak dlouhy film. 55% (28.03.2008)

Silný příběh, tragické lidské osudy itrovertní cizinky Hanny, která nechce prozradit nic ze své minulosti, a zraněného extroverta Josepha, který je připoután na lůžko a je odkázán na Hanninu pomoc. Postupně se jejich životy přibližují a navzájem do sebe pronikají. Moc se mi líbila atmosféra na těžební plošině, kde se vetšina filmu odehrává. Sem se uchylují podivné existence, samotáři a podivíni, kteří se cítí dobře jen když je od ostatních lidí odděluje velká vzdálenost a hučící moře. A zde si každý může najít svůj kousek štěstí. (07.01.2010)

Jeden z nejlepších filmových zážitků za poslední dobu - tak citlivý příběh už jsem dlouho neviděla. Celý film se prakticky odehrává na olejové plošině uprostřed oceánu, což mu ale neubírá na zajímavosti. Setkají se zde dva zranění lidé (jeden tělesně, druhý především duševně) a jejich pomalu se rodící vztah jim změní navždy život - ti dva v podání Tima Robbinse a Sarah Polley jsou nezapomenutelní, k tomu výborná hudba a vedlejší úloha Julie Christie, i když ta se na plátně objeví asi jen 3 minuty. Režisérka Isabel Coixet mě už dostala filmem Můj život beze mne a jestli to tak půjde dál, určitě se zařadí mezi mé nejoblíbenější tvůrce. Navíc má narozeniny ve stejný den jako já :-) (04.04.2006)

Velmi solidní konverzačně-emoční drama. První hodina je dost utahaná, nasáváme charaktery postav. Oproti tomu je závěr hodně emočně napjatý a velmi silný. Perfektní herecké výkony, hlavně Sarah Polley, které to opravdu věřím. A nakonec se i dovíme, kdopak je ta malá holčička. Cesty života jsou nevyzpytatelné a ovlivněné i sebemenšíma drobnostma viz. nenaplněná touha Cámary. Jak by to bylo, kdyby se odhodlal? (26.03.2009)

V první moment jako bych viděla své pracovní začátky – stejně ponurá, zaprášená železná konstrukce, kde denní rituál velel nejprve ze stolu setřít vrstvu grafitu a následně se pustit do přípravné fáze cílící na každoměsíční mizernou mzdu pro padesátku podobných dříčů. Ocelové monstrum s příznačným názvem ropná plošina tuto dobu silně evokovalo - jedna žena, několik mužů, sugestivní vyprávění a nekonečno mořských hlubin.Nebylo na škodu, když příběh zabředl na jednom místě, protože dialogy byly skvělé a určitě stály i za těch jindy nekonečných stodvacet minut, které se tady převalily rychlostí vlny. (03.11.2014)