Tajemství slov

Jeden z nejlepších filmových zážitků za poslední dobu - tak citlivý příběh už jsem dlouho neviděla. Celý film se prakticky odehrává na olejové plošině uprostřed oceánu, což mu ale neubírá na zajímavosti. Setkají se zde dva zranění lidé (jeden tělesně, druhý především duševně) a jejich pomalu se rodící vztah jim změní navždy život - ti dva v podání Tima Robbinse a Sarah Polley jsou nezapomenutelní, k tomu výborná hudba a vedlejší úloha Julie Christie, i když ta se na plátně objeví asi jen 3 minuty. Režisérka Isabel Coixet mě už dostala filmem Můj život beze mne a jestli to tak půjde dál, určitě se zařadí mezi mé nejoblíbenější tvůrce. Navíc má narozeniny ve stejný den jako já :-) (04.04.2006)

Od začiatku človek cíti, že bude nasledovať niečo neobyčajné. A tiež aj nasleduje napriek tomu, že kulisy príbehu i počet zúčastnených sú redukované na najnižšiu možnú úroveň. Príbeh je dobre vystavaný, s patričnou gradáciou, herci hrajú uveriteľne, posolstvo fimu je silné a dlho nevyprchá z pamäte. (22.08.2009)

On je to vlastně prachsprostý doják, jenže... jenže je velmi zručně natočený a postavený na fantastických hereckých výkonech. A jelikož jsem ani chvíli neměla pocit, že na mě kape doslazovaný nektar, mohu tento film jen vřele doporučit. Romantika s podtóny hrůzné minulosti dokáže probudit dost silné emoce. (17.07.2011)

Sice již není tak dokonalý jako Můj život beze mne, přesto i tento snímek stejné režisérky lze nazvat naprostým mistrovstvím. Hluboký bolestný film, tak chytře vymyšlený, napsaný a citlivě natočený, že vnímavého diváka nemůže nechat chladným... a závěrečná katarze je nezapomenutelná... 95 % (02.05.2020)

Tajemství slov, aneb jak hodně mluvit a nic moc nevykecat. [Symptomaticky ženské.] Přestože může představa filmu o konverzaci hluché se slepým nabávat rysů anekdoty, moc se nepobavíme - a když, jen do pláče, jak by řekl Jára Cimrman. Snímek neponechává nic náhodě - počinaje vynikajícím soundtrackem [Byrne, Waits, Antony & The Johnsons a mně dosud neznámé kontinentální subjekty], přes skvělou, osvědčenou volbu jednoty místa a času na fotogenické těžební plošině, po působivou práci s dialogy, slovy, která se derou na povrch příběhu z hloubky, jejíž podobu nám dávají jen tušit, protože stejnou měrou milosrdně zahalují [snad jsem nevykecal pointu]; přesto snímek disponuje explicitními momenty, z nichž vstávají zbytky animálního zasrstění hrůzou. Z ústředního hereckého dua podává přesvědčivější výkon Sarah Polley. Čím dál víc mi připomíná moji kamarádku Marthu a její [Sarah, ne Marty] pomalu odbourávanou izolaci je radost sledovat. (03.01.2013)