Devět písní

9 songs vznikl tak, že se jeden střihač ožral a zhulil, rozstříhal přírodovědný dokument, romantický film, koncertní záznam a pornofilm a takřka náhodně různé kusy sestříhal dohromady. Samozřejmě to není pravda, ale mohla by být. Zajímavé na tom všem je, že je to docela zajímavé. Je to trochu jako listovat něčím denníkem a napřeskáčku číst náhodně vybrané pasáže a přitom poslouchat muziku. Přesto v tom příběh je. Hlavní hrdinové prostě chodí na koncerty, fetujou a šukají. A pak jeden z nich odletí do Antarktidy, kde má na co vzpomínat. Hmmm... ale ta kozačková scéna... je příliš krátká. Je to fajn film, ale patrně jen na jedno podívání. Podruhé už nebude mít co říci. (08.02.2019)

Musím říct, že mě film vcelku i mile překvapil, čekal jsem něco podstatně horšího. Určitě ne docela komplexní studii 1-ročního vztahu mladého páru (samozřejmě se zaměřením na jejich sexuální život; další složky snad nikdo nečeká). Písničky byly celkem fajn a některé se do filmu hodily i textem. A neměl bych nic moc ani proti té Antarktidě, kdyby se zmínila jen na začátku a na konci (při jedné pasáži odehrávající se v zasněžené krajině jsem totiž hypnotizoval obraz slovy: Střih, střih…tak už to do háje střihni!). Za mě to bude čistý průměr. (08.07.2014)

Rogue neposlouchejte, písně od Primal Scream, Black Rebel Motorcycle Club, Dandy Warhols nebo Michaela Nymana přece nemůžou být průměrné. Ani s tím "péčkem" to není tak žhavé, je natočeno něžně a v dobrém slova smyslu obyčejně. Michael Winterbottom si zaslouží body za odvahu, téma ohlédnutí za vztahem dvou lidí dokázal uchopit mnohem zajímavěji než třeba Francois Ozon v 5x2. A film má příjemnou stopáž (kdyby se jmenoval třeba jen "12 Songs", už bych musel jít s hodnocením dolů). (18.03.2006)

"Zkoumat Antarktidu je skoro jako objevovat vesmír... Klaustrofobie a agorafobie současně. Jako když jsou dva lidé v posteli." - 9 Songs je velmi zajímavý experiment s formou, ve kterém Winterbottom boří klasickou dramatickou stavbu a místo věcí jako jsou příběh či děj je zde pouze následující schéma: mezi devíti koncerty různých stylů (i na nich) se schází mladá milenecká dvojice Američanky a Angličana, přičemž optika filmu je zaostřena hlavně na sex. Pokud se občas - mezi souložemi a koncerty - vyskytne nějaký rozhovor, je na něm (bohužel) znát záměrná improvizace, tj. sklouzává k banalitám (na které přece nemusíme chodit do kina :o). Ale co se zobrazení proměn a vývoje sexuálního vztahu týče, je film špičkový - zde se nálady nevyjadřují slovy, ale činy, a to velmi explicitně zobrazenými, skoro až na hranici hard porna. Jenže v tom je právě ten rozdíl mezi režisérem a protagonisty běžného porna a mezi Winterbottomem a jeho dvěma herci - ti jsou totiž talentovaní umělci, kteří si chtějí hrát a přitom třeba i něco hlubšího sdělit. - Pokud se vám Poslední tango v Paříži zdálo příliš umírněné, koukněte se na tohle! (07.05.2005)

Režisér Winterbottom se nechal slyšet, že tento film natočil proto, že mu vadí, jak se romantické filmy vyhýbají zobrazování sexu. Rozhodl se proto prozkoumat, jestli se dá příběh vztahu dvou lidí vyprávět právě jen pomocí naturalisticky zobrazeného sexu. No a upřímně - asi nedá. Suchým racionálním pohledem jde skutečně jen o lepší porno s hezkými písničkami mezi jednotlivými ,,čísly". Za normálních okolností bych asi takové dílo strhal jako typický art-shit, který si hraje na hrozně zahloubané dílo řešící zásadní otázky existence a přitom přinášející jen bezduché prasárničky. Ale já si to jaksi nedovolím, protože - čert ví čím to je - tento film se mi vlastně líbil a dlouho jsem na něj musel myslet. Má velmi zvláštní, intimní, křehkou, ,,voyerskou" atmosféru; otevřené milostné scény nepůsobí samoúčelně, přestože jde prakticky jen o ně. Slouží jako škvírka, kterou se díváme dovnitř jednoho obyčejného vztahu, až máme pocit, že o těch dvou lidech víme skoro všechno. A když se pak rozejdou, docela to zabolí... Tak že by se nakonec vyprávět výhradně sexem přeci jen dalo? (30.08.2014)