Tristram Shandy

Jeden z nejoriginálnějších a nejvtipnějších filmů poslední doby. Michael Winterbottom dokazuje, že je jedním z nejzajímavějších režisérů současnoti. Prolínání fikce a reality je zde ještě dokonalejší než u Nonstop párty. Herecký ansámbl v čele s vynikajícím Cooganem se nebojí dělat si legraci z ničeho, ani sám ze sebe. A to říkám i přesto, že jsem literární předlouhu nějen nečetl, ale dokonce (rouhání!) vůbec neznal. (27.09.2006)

Michael Winterbottom patří mezi nejzajímavější režiséry, které jsem na MFFKV objevil… Z filmu Code 46 jsem byl nadšen, Devět písní se mi moc líbilo, Cestu do Quantanama považuji za ideologicky mimořádně problematický, ale opět skvěle natočený film a z Tristrama Shandyho jsem opět nadšen. Už od prvních záběrů snímek zdánlivě aplikuje brechtovský model, kdy je divákovi neustále připomínáno, že sleduje film… Poté zpochybňuje jednu vyprávěcí linii za druhou, jedna rovina reprezentace proniká do další, a když už se vzdáte možnosti, že byste se napoprvé mohli v těch vyprávěních ve vyprávěních ve vyprávěních vyznat, vyskočí film z roviny "adaptace knihy" do roviny "filmaři se pokoušejí zfilmovat nezfilmovatelnou knihu". Z objektu sledování se stává objekt vyprávění a do popředí vystupuje sám štáb v čele s hercem Stevem Cooganem... Přechod do filmu o filmu a sledováním zoufalství filmařů při adaptaci knihy, která je filmařsky jen těžko uchopitelná, aniž by se samotný děj knihy stal zcela okrajovým, považuji za geniální filmařský nápad a snímek sám z tohoto občas až absurdního vztahu dvou světů dokáže vydolovat maximum. Mimořádně rychlý film inscenuje jednu absurdní rovinu za druhou, postavy/herci nepřestávají mluvit a snímek vytváří další podzápletky z prostého porovnávání různých skutečností a jednotlivostí. Vztah film/kniha je postupně rozšířen na vztah realističnost/nadsázka, umělecký film/zábavný film, vysoké podpatky/nízké podpatky, nehledě na neustálé rozmíšky mezi herci v hlavních/vedlejších rolích (podle toho, koho se zeptáte). Vynikající je však hlavně nápad v úplném závěru, kdy si najednou nejste jistí, co vlastně celý štáb v projekční místnosti sledoval… Pevně doufám, že Tristram Shandy bude konečně ten první Winterbottomův film, který by mohl být zakoupen i do naší distribuce. Je zábavný, neotřelý a za každých okolností nápaditý. (20.05.2007)

velice příjemný a čerstvě působící "pokus" o film/nefilm - tradičně kvalitní britský humor a nadsázka z Tristrama příjemně cákají na všechny strany, potěší autentické herectví všech zůčastněných a například i účast osob jako je Dylan Moran (Bernard Black z Black Books) či Gillian Anderson (Scullyová z Akt X)... tvůrci se s tím viditelně necrcali a vyšlo to pěkně! 8/10 (22.03.2007)

Adaptace Sternovy knihy je především naratologickou libůstkou. Koho nezajímají problémy filmové formy, měl by se Tristramu Shandymu vyhnout obloukem, protože zařazení "komedie" je opravdu velmi volné. Film má několik rovin. Historické scény, které jak se dozvíme jsou scénami reálného natáčení adaptace knihy. Scény z natáčení, které se snaží budit zdání autentičnosti použitím ruční kamery, které ovšem také překračují do další roviny. Je totiž jasné, že některé úseky ze soukromého života Steeva Coogana a dalších nemohly být zachyceny "filmem o filmu". Jsou tu i "knižní" scény, které přebírají styl natáčené adaptace, ale z filmové logiky víme, že natočeny nebyly, jsou jen součástí knihy a nebyly zahrnuty do scénáře. Málo koho asi při sledování nenapadne jméno Bertold Brecht. Hraní se zcizovacím efektem je vlastně základní premisou celého filmu. Ačkoli je Tristram Shandy dosti nedivácký filmový konstrukt, přesvědčil mě, abych se o Winterbottomovu tvoru začal zajímat. (28.08.2010)

Knížku jsem nečetl, ale film mě přesto zaujal. I přesto, že se ve filmu vlastně nic nedozvíte a není vlastně ani na co koukat; necelé dvě hoďky sledujete žvásty o nečem, o čem nemáte ani šajnu. Tristram Shandy je výjimečný svou myšlenkou a formou vyprávění. Jak jednoduché je dokázat, že odvykládat jeden celý život během dvou hodin nejde, protože ono nejde ani odvyprávět jeden nudný natáčecí den... A teď věcně. Prvních dvacet minut jde o solidní grotesku, která se však mžikem oka změní na postmoderní koláž minihistorek a mnipříběhů vypravěčů samotných. Bohužel oni již nejsou tak zajímavými objekty, jako osoba Tristrama Shandyho, a po projekci jednoznačně vítězí forma nad obsahem. A umění nad zábavou. Tři a půl. Přesto si tahle Winterbottomova postmoderna pozornost zaslouží (viz první půlka komentáře). [červenec 2007] (11.07.2007)