Vražedná terapie

Filmy s podobným vyústěním nemám moc ráda, většinou mi to přijde jako podraz. Ale hororové napětí film rozhodně má. Patří do toho typu, který způsobuje nepříjemnou tíseň a nervozitu spíš než strach, za což můžou některé znepokojivé scény a hlavně pak znepokojivé vyústění. Jedna z mála rolí D. Carusa, kde mi nevadil. (25.01.2011)

Někdy úplně ze začátku filmu mě zarazila jedna scéna, kdy jsem si říkala "no snad na mě s tímhle nevybafnou jako s velkou nečekanou závěrečnou pointou", ale pak se začalo Session 9, o kterém jsem si vůbec nic nečetla a to ani obsah tadyhle na csfd, vyvíjet úplně jiným směrem a začalo to mít velmi těžkou atmosféru v opuštěném blázinci, který má parta hlavních hrdinů filmu během jednoho týdne zrenovovat, jenže to by to nebyl horor, kdyby to nebyl nějaký zvláštní opuštěný blázinec, takže atmosféra houstne a houstne i ve chvílích, kdy se vlastně vůbec nic neděje, protože hlavní postavy se spolu tak akorát hodně baví a semtam divák vidí něco divného. To taky někde kolem půlky filmu začalo trochu nudit, protože to vypadalo, jak kdyby tím žvaněním potřebovali nahnat stopáž, vzhledem k tomu, že se tím nic nikam neposouvalo a ani to nebyly žádné zajímavé řeči. V poslední třetině to ale začalo mít skoro až silenthillovskou atmosféru a některé chodby toho blázince, spolu s takovým kovovým duněním jako "hudbou" byly úplně jak za starých časů Harryho Masona, dokonce se tam válelo i kolečkové křeslo. S tou pointou to nakonec taky docela překvapilo a to zvlášť proto, že autoři diváka dost mystifikovali, aby nemohl tipovat jak to teda bude :). Každopádně ale postavy byly zahrané dost slušně na to co měly zahrát a celý film i přes očividné nízkorozpočťáctví byl nakonec napínavý úplně moc a závěrečné interview to ještě umocnilo, takže velké překvapení ve velkém blázinci :). (29.01.2011)

Je milé vidět, že jsou chlapi z práce dobrá parta a při své údernické snaze pořádají dlouhé pauzičky na cigárko, vydatné svačinky, bouřlivé pracovní porady plné filozoficky zaměřeného slovního žonglování a vzájemně si šukají manželky, což obzvláště pročistí charakter a utuží každý dobrý soudružský kolektiv. Není divu, že potom kutají azbest v hnusném, depresivním, zchátralém blázinci na 130 procent! Člověk se u toho může večer po celodenním lenošení ve vlídné důlní štole příjemně nudit, aby se mu jeho úsilí nakonec přece jen vrátilo nastokrát, když už ani nedoufá. Dokonce může milosrdně přehlédnout i přítomnost toho zrzavého slizouna z Miami, který sice úžasně vyzpívá dvoučárkované C, ale jinak se tváří jako kdyby právě předákovi pomohl ústy pěkně po chlapsku od přebytků a váhal, zda polknout. (04.06.2012)

Brutální psycho. Ono taky nemít v hlavě uklizeno a jít čistit blázinec ve viktoriánském stylu, není úplně košér. To pak někdo najde schizofrenní nahrávky, pustí je a neštěstí je na světě. Chvilku jsem měl pocit, že se v tom ztrácím a místy mi to přišlo jako naprostá šílenost bez ladu a skladu, ale nakonec si všechno sedlo tak jak mělo a já musel Mullanovi, Carusovi a spol. plácat rukama. Ufff! 85% (09.11.2013)

Co začíná jako kombinace Dirty Jobs a crossoveru Kriminálek Miami a Las Vegas, se rychle promění v úzkost působící psycho thriller o znepokojivém místě, co pohlcuje osoby náchylné k pohlcení (zdravím Jacka Torrance). Ten nekomfortní pocit je navozen v drtivé většině času za denního světla (!), digitální kamera nepůsobí rušivě a hodně prostoru postavám přináší žánrově vzácnou autentičnost. Pointa? S klíčovým prvkem snímků podobného ražení nebyl problém ani tak z hlediska podstaty, jako spíše ve způsobu podání. Andersonův Mechanik mě v tomto ohledu rozebral o něco důkladněji.. (04.06.2020)