Casablanca

úvod: Proč mám ráda Casablancu? Proč se na ni dívají generace diváků i kritiků po celém světě? Pro toho, kdo ji zná a má ji rád, je každá věta v tomhle filmu citát. Film získává na půvabu a zajímavosti s každou další recepcí, která ovšem neprobíhá jen sledováním filmu samého, ale i všech dalších filmů, které na něj odkazují nebo se k němu vztahují jinak. Casablanca nefunguje jako strhující příběh s dobře vybudovanou kompaktní atmosférou. Ovšem takových se v Hoolywoodu řemeslně natočí každý rok, že s nimi můžet jít.. Casablanca funguje jen až ji začnete vnímat po částech. Scénu za scénou vychutnáváte jako geniální. O každé scéně při každém dalším sledování víte mnohem víc: Co kdo řekl? Co měl kdo na sobě? Jak se při které větě zatvářil? Jaká hudba při tom zněla? Jemné a nepřeberně definovatelné odstíny významu. - Casablanca, jak již bylo mnohokrát řečeno není totéž, co dobře natočený film. Tím méně tkví její kouzlo v jakési umělecké hodnotě. Casablanca, to je zázrak nahodilosti a kouzlo okamžiku. Nemohla vzniknout žádnou vědomou snahou a její kouzlo nemůže být nikdy vědomě napodobeno. - scéna: Hudba zní: "Jak plyne čas.." Ilsa sedí u stolu a v tom přichází Rick:" Neříkal jsem ti snad, že nemáš tohle hrát." Pak ji uvidí a vše má náhle jiný smysl. Jen na pár sekund znehybní a pak začne velká hra - mezi nimi třemi a všemi ostaními stranami ... "Již toho mám dost", říká francouzský důstojník (zastupitel vichistické Francie) a Rickův "trochupřítel" v závěru a odhodí při tom láhev s nápisem "Vichy" do koše ... Teprve teď, když starý příběh skončil, může začít opravdové přátelství... - doporučená literatura: Psát o tomhle filmu je skoro nesmyslné. Mnozí to udělali dřív a mnohem líp. Nejlíp snad Umberto Eco v článku "Casablanca jako kult" (Cinepur č.9, str 61-64). A ještě vás odkážu na Hobermanův článek publikovaný v prvním Fantomfilmu, který se zabývá Casablankou alespoň z trochu podobného úhlu pohledu. - Pokud chtete pochopit Casablancu ... zkuste si ji představit jako americkou (vlastně světovou) obdobu Kristiána ("Zavřete oči ... ") ..... nebo Pyšné princezny ("Našli naši rádcové...") ..... nebo .... ne, ne .. není žádné srovnání .... jen Casablanca si sáhla na vrchol... kam by ostatní jen chtěli. (15.06.2005)

Po prvním shlédnutí je Casablanca přesně taková, jakou jsem ji chtěl mít. Na světový konflikt nahlížející zas trochu jinak, protkaná jemným humorem, obsazená legendární dvojicí (která si svůj status skutečně zasloužila) a prosycená mile kýčovitým, sentimentálním odérem. Nečekal jsem však geniální dialogy, nezapomenutelnou scénu v baru, kdy Francouzi doslova přezpívají roztahující se nácky a nevyhnutelné, dramatické zakončení. Casablanca žije dál. Aspoň pro mě. 90% (06.09.2009)

V čem spočíval fenomenální úspěch Casablancy v době premiéry, celkem chápu, Ingrid Bergmanová byla krásná a uznávaná hvězda a Humphrey Bogart, který prorazil na výsluní o pouhé dva roky dříve, se právě v době uvedení Casablancy do kin v důsledku války stal žádoucím jako představitel tvrdých charismatických mužů. Casablanca v sobě spojovala exotiku, lásku, dobrodružství i válečnou angažovanost, tedy všechny ingredience oceňované tehdejším publikem. Pohybovala se v žánru populárního melodramatu a premiéra byla chytře načasována na únor 1943 do období těsně po spojenecké konferenci Churchilla s Roosveltem, kdy bylo město díky zájmu sdělovacích prostředků v obecném povědomí. V čem je zakleté dnešní kouzlo Casablancy, už nevím. Jsem proti němu imunní. Vidím v ní jen průměrné dobové melodrama, kde hollywoodští scénáristé předvádí svou obvyklou ignoranci vůči realitě (Laszlo je asi takový Čech, jako byl Jánošík maďarský žid). Milostný trojúhelník nefunguje, protože vztahová chemie mezi Bergmanovou alias Ilsou Lundovou a oběma soky v lásce je mizivá, dalo by se říci, že je to naprostý protipól dvojice Bogard a Lauren Bacall v Hlubokém spánku, kde vztahová chemie fungovala na jedničku s hvězdičkou. Jediné, co se dá s odstupem času ocenit, je vztah Bogardova cynického majitele baru Ricka Blaineho a lišáckého policejního šéfa, který v tom umí zatraceně dobře chodit, v podání Clauda Rainse. Jejich jiskřivé dialogy plné utajených významů jsou oživením a ozdobou filmu. Dál stojí za zmínku snad ještě grázlík Petera Lorreho, na všechno ostatní se může dál snášet prach jako dosud. Celkový dojem: 40 %. (19.07.2017)

(1001) Když velmi slavný a kultovní film běží půl hodiny a pořád se tam nestala jediná věc, která by mě zajímala, tak je skoro jisté, že mě nebude zajímat ani zbytek filmu. Film stojí na dialozích a zápletce a ačkoliv to tak při prvním pohledu nevypadá, mohl by se odehrávat kdekoli a komukoli. Nevidím v něm osobní kouzlo ani přílišnou touhu pracovat s podprahovými významy situace. Žádná chemie mezi postavami je poslední hřebíček do rakve. Protože když někdo definuje osudovou lásku několikavteřinovým výletem po lodi a pár přípitky, není v tom nic, čemu bych já mohla rozumět. Samozřejmě kromě geniální vágusovské parodie finálního aktu, kterou provozují v Červeném trpaslíkovi. ("Na řečičky nejsem, holka, ale vím jistě, že problémy dvou slizek a jednoho androida nejsou v tomhle bláznivém kosmu důležité.") Bitva písní mě ovšem rozplakala. (15.06.2015)

Málokterému filmu sluší označení "legenda" tak jako Casablance. Čert vem, že je to limonáda plná patosu, že Humphrey Bogart ve své drsnosti možná balancuje na hranici únostnosti, že i díky roku vzniku může působit naivně... Já v Casablance vždycky viděl, vidím a doufám, že také za dalších pár let uvidím hlavně silný příběh, který si v závěru dovolil postavit obyčejné přátelství na stejnou úroveň jako lásku (nebo ještě výš?), čímž si mě prostě a jednoduše získal. (26.08.2014)