Casablanca

Casablanca rozhodně patří mezi nejslavnější počiny světové kinematografie. Je to prostě pojem. Milostný příběh, zasazen do reality druhé světové války, okořeněn špetkou humoru a jednou velkou láskou. Humphrey Bogart byl opravdu vynikající a dodal postavě Ricka ten správný šmrnc a eleganci. Ingrid Bergman to rozhodně slušelo a herecky za svým kolegou nezaostávala. Zajímavý příběh se spoustou dialogů, několik pěkných písní (včetně Marseillaise), trocha napětí, romantika a slavná závěrečná scéna v mlze na letišti. Čas už určitě obrousil hrany tohoto protiválečného klenotu, ale jeho poselství a krása zůstává neměnná. Casablanca je prostě tak specifický a krásný snímek, který si vysoké hodnocení jednoznačně zaslouží. (09.08.2010)

úvod: Proč mám ráda Casablancu? Proč se na ni dívají generace diváků i kritiků po celém světě? Pro toho, kdo ji zná a má ji rád, je každá věta v tomhle filmu citát. Film získává na půvabu a zajímavosti s každou další recepcí, která ovšem neprobíhá jen sledováním filmu samého, ale i všech dalších filmů, které na něj odkazují nebo se k němu vztahují jinak. Casablanca nefunguje jako strhující příběh s dobře vybudovanou kompaktní atmosférou. Ovšem takových se v Hoolywoodu řemeslně natočí každý rok, že s nimi můžet jít.. Casablanca funguje jen až ji začnete vnímat po částech. Scénu za scénou vychutnáváte jako geniální. O každé scéně při každém dalším sledování víte mnohem víc: Co kdo řekl? Co měl kdo na sobě? Jak se při které větě zatvářil? Jaká hudba při tom zněla? Jemné a nepřeberně definovatelné odstíny významu. - Casablanca, jak již bylo mnohokrát řečeno není totéž, co dobře natočený film. Tím méně tkví její kouzlo v jakési umělecké hodnotě. Casablanca, to je zázrak nahodilosti a kouzlo okamžiku. Nemohla vzniknout žádnou vědomou snahou a její kouzlo nemůže být nikdy vědomě napodobeno. - scéna: Hudba zní: "Jak plyne čas.." Ilsa sedí u stolu a v tom přichází Rick:" Neříkal jsem ti snad, že nemáš tohle hrát." Pak ji uvidí a vše má náhle jiný smysl. Jen na pár sekund znehybní a pak začne velká hra - mezi nimi třemi a všemi ostaními stranami ... "Již toho mám dost", říká francouzský důstojník (zastupitel vichistické Francie) a Rickův "trochupřítel" v závěru a odhodí při tom láhev s nápisem "Vichy" do koše ... Teprve teď, když starý příběh skončil, může začít opravdové přátelství... - doporučená literatura: Psát o tomhle filmu je skoro nesmyslné. Mnozí to udělali dřív a mnohem líp. Nejlíp snad Umberto Eco v článku "Casablanca jako kult" (Cinepur č.9, str 61-64). A ještě vás odkážu na Hobermanův článek publikovaný v prvním Fantomfilmu, který se zabývá Casablankou alespoň z trochu podobného úhlu pohledu. - Pokud chtete pochopit Casablancu ... zkuste si ji představit jako americkou (vlastně světovou) obdobu Kristiána ("Zavřete oči ... ") ..... nebo Pyšné princezny ("Našli naši rádcové...") ..... nebo .... ne, ne .. není žádné srovnání .... jen Casablanca si sáhla na vrchol... kam by ostatní jen chtěli. (15.06.2005)

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

Scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Howard Koch .. Uff, další, dá se říct filmová povinnost je za mnou.. Casablanca – ve své době centrum utečenců z válečné Evropy, čekajících na možnost dostat se do svobodné Ameriky. Jen je tu trochu moc horko, dusno a intriky s korupcí na každém rohu... Také to dlouho na romantický film nevypadá. Spíše výborné drama, místy lehce komediální, jindy zase smutnější a celkově dost sentimentální. A asi po půl hodině se ti dva zase osudově setkají. Dál už je to navíc pěkně pocukrované: „Líbej mě jako by to bylo naposled.“ Ach jo, další zajímavý film, kterému zdá se mi romantika a milostný trojúhelník spíše ubírá, ale jak nás dějiny filmu už mnohokrát přesvědčily, bez ní by se spousta filmů prostě neobešla. Zní to zde možná divně, když je tohle „prý“ nejlepší (romantický) film všech dob Hm, to těžko! Prostě se mi jen více líbila ta neslazená část, ale bude to zejména tím, že tíhnu k válečné tématice a hlavně druhé světové válce, jejíž atmosféra zde byla zachycená velmi dobře. 75%. (28.05.2005)

Casablanca je z toho čo som videl asi najneoprávnenejšie adorovaný film z kategórie povinnej filmovej klasiky. Príbeh tohto filmu je neuveriteľne stupídny, plný tých najhorších klišé a plochých postáv, ktoré zachraňujú len výborné výkony a charizma Bogarta s Bergmanovou. Samotná postava Viktora Laszla je napísaná neuveriteľne naivne – človek jeho významu by za vojny neskončil v koncentráku ale už na vyšetrovačke gestapa. Preto je tiež pre mňa nepochopiteľné ako hladko sa pohybuje po Casablanke plnej gestapáckych agentov a ochotných provichystických francúzskych jednotiek. Táto skutočnosť robí pre mňa neromantickú líniu filmu púhou potrebou americkej kinematografie vyrábať hrdinov akokoľvek naivných. Pokiaľ sa totiž mám o postavu báť a film sa snaží vytvoriť „reálny“ obraz hrdinu protifašistického boja a jeho doby, mal by to robiť dôsledne. Nuž a potom tu máme onu preslávenú líniu romantickú. Líniu, ktorej som pri všetkej úcte k hereckému umeniu oboch velikánov strieborného plátna neveril ani minútu. Trieskanie päsťou do stola, jedna pieseň a pár pohľadov pre mňa osudovú love story nerobí – pritom keby sme si stopli koľko scén majú hrdličky čisto spolu, vydalo by to možno na štvrťhodinku. Takto oklieštené zobrazenie romantickej lásky potom (aspoň čo sa mňa týka) nefunguje. Korunou všetkého je záver, ktorý u mňa kandiduje na jedno z najhorších zakončení vôbec, iný záver by ale asi Hollywood neprežil. Z úcty ku klasike, za Bogarta a Bergmanovú a jedinú scénu s nábojom (spev Nemcov vs. Marseillesa) 6/10 (12.03.2007)