Racek Jonathan Livingston

Jsem zklamaný racek. Tématika je mi obrovsky blízká a o to je můj dojem horší. Předloha si nezasloužila takový scénář. Nezasloužila si doslovně a povrchně vyjmenovat poučky o svobodě bytí jako z brožurky ,,Vyšší bytostí v pěti jednoduchých krocích!''. Putování racčího hrdiny působilo smutně prázdně. Jeho iniciace pak připitoměle. Hodně tomu asi pomohla stopáž, protože taková tématika jednoduše potřebuje víc času aby vše správně dlouho zrálo a prostor pro to nabízí spíše kniha nebo žití samotné. Alegorie byla doslovností absolutně otupělá a zbytečná. Opravdu není nutné, aby nás děj chytl za ručičku a odhalil se do posledního detailu, bez prostoru pro to nejcennější a tím je přemýšlení, nebo ano? Snímek impotentně kopíruje nedůležité záchytné body kostry knihy ale její duši nezvládá ani stínově zobrazit. A tak tu zbývá už jen ten úžasně nasnímaný a střihnutý vizuál, u kterého mám ale vtíravé podezření, že svou jednotvárností a omezenými možnostmi progresu dost napomohl repetitivnosti ( stejně jako soundtrack) a prvoplánové prázdnotě. Happy Feet zvládl svou roli lépe. 2* jsou čistě pomstychtivé. (01.04.2011)

Velmi poetické, s nádhernými záběry přírody, kde jsem si až říkala "Jak to točili?":) Kdyby byl Racek Jonathan Livingston zkrácen o polovinu stopáže, bylo by to mnohem lepší. I když jsou záběry nádherné a je radost se na ně dívat, po chvíli jsem se nedokázala ubránit pospávání. I když se ve snímku mluví, tak jakýkoliv děj je v podstatě vedlejší. Je to především o kameře, která, i když je úžasná, tak celé dvě hodiny sledovat pouze záběry, bez obsáhlejšího mluveného doprovodu, Vás mohou začít postupně ukolébávat ke spánku. Ale jinak je to vskutku kouzelné. (08.03.2012)

Ne, ne a ne! Toto není Jonatan Livingston Seagull. To je americký pseudoesoterický film pro věřící Američany s newage zbarvením. Ti, kdo si nečetl kratičkou novelu Richarda Bacha, získají na základě tohoto filmu zcela mylnou představu o tom, jaké je a o čem je toto zčásti autobiografické, zčásti niterní dílo-výpověď. Richard Bach, který sám byl letcem a celý život věnoval létání a letadlům, tvrdil, že jeho povídka vznikla sama od sebe a pod dojmem reálních letů "úžasného" letce Johna Livingstona v letech 1920-1930 (http://en.wikipedia.org/wiki/John_H._Livingston). Kniha je logičtější, ucelenější a hlavně hlubší a pronikavější, než tento film, který je zcela poplatný americkému povrchnímu romantismu hippies kultury začátku 70. let. K dobru filmu lze přičíst pouze vizuální stránku. Když jsem zjistila, že existuje film Jonatan Livingston Seagull, nechtěla jsem tomu ani uvěřit, protože jsem se domnívala, že tuto novelu nejde zfilmovat, a pokud ano, tak jsem si nedovedla představit, jak. Úvodních pět minut při pohledu na BBC vlny a plachtící racky se mi zdalo, že to možná přece půjde, ale při prvních zvucích písničky nepokrytě oslavující Boha, kterého tato novela suverénně překonává, jsem pochopila, že film je scestný. Ale zároveň jsem přišla na to, jak tu povídku lze zfilmovat nebo spíše jak se z tohoto filmového paskvilu dá udělat ten správný film. Jednoduše vypnout zvuk, jako soundtreck použít hudbu J. S. Bacha a nechat Pavla Soukupa předčítat text za kádrem. ___ A jak teď zjišťuji, nejsem sama v tomto nepřijetí. Amerikánský filmový kritik Roger Ebert napsal o tomto filmu následující: "This has got to be the biggest pseudocultural, would-be metaphysical ripoff of the year" - "To má být největší pseudokulturní, rádoby metafyzický ripoff roku", to jest exploatační napodobení-vykradení původního zdroje, s čímž plně souhlasím. (08.03.2012)

V první chvíli jsem nadělil Rackovi 2* s pomyšlením, že mi ten film sice těžce nesedí, ale prostě nemůžu snímku s tak pěknou kamerou a záměry nadělit méně. Jenže s každou další hodinou mě Jonathan Livingston štval víc a víc, takže kdybych s komentem otálel ještě chvíli, skončím u kategorického odpadu s řadou vykřičníků. A to bez ohledu na záplavu hvězdiček a blahem sálající nadšené komentáře. Celkem se jim divím, protože za jednu z typických českých vlastností pokládám skepticismus a odolnost vůči velkým ideálům a velkolepým představám. Na druhou stranu uznávám, že Racek je chytře udělaný a ambiciózní - velkohubý kýč. Kýč tak patetický, přepjatý a monstrózní, že pro něj jen s největšími obtížemi hledám nějaký filmový ekvivalent. Přitom potenciál by tady byl, kdyby se to dílo nebralo tak zoufale vážně a vzalo příběh svého hrdiny jako satirické podobenství. Racek Jonathan má totiž velké problémy se staršími své obce, kteří létají podle osvědčených metod a zaběhnutých tradic. Každý kverulant, který pochopí o pár minut dřív než ostatní něco cenného, je do doby, než to ostatní přežvýkají, pochopitelně považovaný v lepším případě za neškodného cvoka, v horším za nebezpečného škůdce. Jenže autor to pojal úplně jiným způsobem, takže jsme svědky ušlechtile se tvářící nudy, zejména v druhé půli, pěkně okořeněné řadou nabubřelých pseudofilozofických frází o tom, co bylo v minulém životě a co bude v budoucím. Dialogy mají bezmála charakter plků a la Matrix Reloaded. Nejsem zklamaný, protože literární předlohu neznám a po tomhle zážitku po seznámení s ní ani netoužím. Pokud ovšem chcete vidět krásné záběry skalních útesů, kroužící racky, velrybu převalující se v mořských vlnách a poslouchat do toho emotivní hlas Neila Diamonda, s chutí do toho. Já bych ovšem doporučil poslechnout si jeho hudbu na CD nebo YouTube. Osobně bych potřeboval akutně vyléčit tuhle meditativní splácaninu nějakým pěkně profuckovaným cynickým kouskem z dílny Kevina Smithe. Celkový dojem: 20 %. (04.11.2011)

Racka jsem poprvé četla v patnácti a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Film se v některých místech od knihy hodně liší, přesto je ale Jonathanův příběh natočený tak citlivě a poeticky, že vám rozjasní duši a aspoň na chvíli opravdu uvěříte, že můžete dokázat cokoli budete chtít, že nemožné neexistuje... (17.01.2008)