Poslední dny Sophie Schollové

Karel Čapek kdysi napsal, že největším prokletím moderní doby je danajský dar ukvapených generalizací. "Schopnost" vidět svět černobíle poznamenala osudově naše vnímání dějin dramatického i krvavého nedávného XX. století. A náš pohled na německou skutečnost, pohled v mnoha ohledech vnějškový, pohled sebestředný bývá i dnes, více než šedesát let po válce, u nás prolamován jen zřídka. Gorbačevovská lidová diplomacie někdejšího společného evropského domu je v tomto případě především věcí připravenosti přijímat poučenou kritickou německou sebereflexi a v tomto ohledu také se naučit doceňovat skutečnou německou protinacistickou rezistenci. A to nejen tu známější exilovou, ale i tu u nás téměř neznámou vnitroněmeckou. Skupina BÍLÁ RŮŽE, jedna z nejvýznamnějších, složená ze studentů mnichovské univerzity, je nejvýrazněji symbolizována fascinujícím sourozeneckým duem Schollových. Jejich hrdinství a statečnost, které nepřerostly do otevřeného ozbrojeného odporu, vyhovuje rozpolcenému německému naturelu nejvíce. V proslulé vnitroněmecké anketě posluchačů ZDF o nejzasloužilejších Němcích všech dob obsadili tito mladí lidé čtvrté místo - za Bismarckem, Lutherem, Marxem a před Willy Brandtem. Asi ne náhodou. Film, který dokázal ojedinělým způsobem sloučit dokument s výsostným uměleckým ztvárněním, nezatírá nic ani v detailech. Julia Jentschová, dnes již světově proslulá mladá německá herečka, své Sofii dává vše, co ji bylo naděleno: pevnost vůle jen na okamžik obnažuje zoufalství, bezmoc, nezkušenost dospělosti, která ještě nepřekonala zcela strázně a nejistoty dívčího věku a je podpírána silným intelektem, pevným, neochvějným humanistickým přesvědčením, myšlenkovou silou, která dojímá svou nepřemožitelnou bezbrannností a dívčí křehkostí; fascinuje, dojímá i posiluje. Tato obdoba Rusky Zoji Kosmoděmjanské, naší Marušky Kudeříkové nebo jiné slavné protihitlerovské Němky Anne Frankové se stala a je také dnes - a zřejmě i pro budoucnost - symbolem nadčasového lidství (kdybycho měli hledat obdobu skupiny BÍLÁ RŮŽE, nalezli bychom ji asi nejvýstižněji v levicové mládežnické skupině PŘEDVOJ). Posledních devadesát šest hodin života sourozenců Schollových, doba, po kterou můžeme nahlížet do dusné atmosféry hitlerovského Německa, smiřujícího se právě svou zoufalou křečí s tzv. totální válkou, je dokreslována a zvýrazňována dalšími pozoruhodnými výkony představitelů druhé strany - vyšetřujícího a svým způsobem slušného kriminálního inspektora Mohra, Sofiiny dvounoční spolubydlící ve vězeňské cele i vskutku zrůdně úderným šéfem samozvaného tribunálu zločineckého tzv. lidového soudu Rolandem Freislerem, který ozvěnou připomene jiného neméně odporného psychopatického vraha v taláru - Josefa Urválka, vraha Milady Horákové, Záviše Kalandry a mnohých, přemnohých dalších. Dlouhé periody vypjatých dialogů - film chce být a v mnoha ohledech také je dokumentem - jsou vyvažovány úsečně údernou hudbou ilustrující nezvratnost fatálních okamžiků předcházejících zatčení i vraždě popravou na gilotině. Naše vyprahlá současnost, tolik postrádající i poplivávající nenahraditelné, životně potřebné pozitivní hrdiny i hodnoty, jednu z těch zvláště potřebných nesporně nalézá v sourozencích Schollových. Na okamžik se chce věřit, že věčnost i život na výsostech nejsou jen snem a touhou, ale i průkaznou skutečností. Tak živí a dojímající jsou a zůstávají dívka Sofie Magdalene i její přátelé více než půlstoletí po své nedobrovolné smrti. (07.07.2008) (méně) (více)