Gejša

Au. Au. Au. Tady Rob Marshall trochu narazil. Po Chicagu všemi opěvovaný režisér, který dostal do rukou látku o jedné dívce co potká svého vytouženého prince na bílém koni (tentokrát je to Předseda) a zamiluje se na věky věků. Je to jako malá pohádka ze světa Japonských žen, které jsou zrozeny pro pobavení mužů a předvádění svých uměleckých kvalit. Rob Marshall od prvního záběru na nádraží, kde rodiče předají a vlastně i prodají své dvě dcery do života Gejši, začíná svou vizi velkého eposu, který bude plný krásných obrazů a uměleckých dekorací. Film je to pro oko opravdu chvílemi nádherný, ale většinu času jen průměrný. To co se dalo vytěžit z oslavy na zámečku Generála a jeho nádherně rozkvetlých (myslím) třešní by Robovi mohl takový Yimou Zhnag opravdu vyprávět hodiny i hodiny. Krása hlavní hrdinky je dost zvláštní. Nejsem zrovna vysazený na hubené Japonky s obličeji nepřirozeně bledými a prodávajícími se za největší cenu. Ani tanec, který hlavní hrdinka předvede pro mě není prakticky ničím nádherným a to je bohužel škoda. Tento film je hodně o přijmutí toho co vidíme, ale mě nedokázala snaha o podmanivý tanec přehlušit, že ten tanec není pro lidi jako jsem já. Ona ho tančí pro Japonce, kteří v tom vidí umění a ne pro mě, který obdivuje jak ji nasvítili osvětlovači. Trochu méně snahy o exotiku a více kompromisů by tento snímek určitě vyšvihly na 4*. (07.06.2006)

V kině jsem se skutečně mockrát díval na hodinky. Místy docela působivý příběh se střídal se zbytečně nudnými scénami. Film je slepenec scén, z nich některé by ve filmu být nemusely. Jde skoro o epizodky ze života gejši, které se snaží být dojemné a působivé, ale právě naopak jsou až nechtěne podané velice chladně, jakoby režisér natáčel rutinní záležitost a neměl k tomu materiálu žádný vztah. Velmi dlouhá je 1. část, kdy je Sajuri malá holka a zabírá 3/4 hodiny! Následuje opět se vracející negativní vztah s jinou gejšou, která ani nezestárla:-) Osobně se mi nejvíc líbilo vysvětlování povahy gejši a zaučování Ziyi Zhang od Michelle Yeoh. Tyto scény už byly nabité jakousi orientální poezií a dokonale ladily s hudbou Johna Williamse. Hudby si moc nevšimnete, protože je na první poslech nevýrazná. Záleží jen, jestli se do ní pak prokousáte. Jsem zvědavej, jak by film natočil třeba Zhang Yimou! (03.06.2006)

85% - Gejša mě ohromně překvapila. Neznal jsem tvůrce, jen jsem věděl že jde o film USA z japonského prostředí, a tudíž patrně o nějakou naivní slátaninu s drahou výpravou. V kině jsem pak byl svědkem překrásné podívané. Po vizuální stránce je film extrémně zábavný od začátku do konce. Hlavní klad jsem ale poznal v hudbě. Neměla sice snahu chovat se "autenticky", a zní po celou dobu jako dokonalé klasické řemeslo bezchybného Johna Williamse, jež japonskou atmosféru bez filmu samotného těžko vyvolá, ale angažování hvězd vážné hudby pro houslová a violoncellová sóla vše napravilo. Celou atmosféru nejen podpořilo, ale z velké části i vybudovalo. Itzhak Perlman (jehož znáte např. z hudby k Schindlerovu seznamu) a Yo-Yo Ma (např. Tygr a drak) mi zde vyrazili dech. Vůbec bych nečekal, že se ti dva někdy sejdou za účelem nahrát hudbu pro film. Gejša je krásný film, kde je na co koukat, a co poslouchat. Pátou hvězdičku bych dal za japonštější atmosféru, a něco, po čem bych měl touhu vidět to podruhé. (14.03.2006)

Není moc filmů, které bych si dala dvakrát po sobě během dvou dnů. Film se Ziyi, Kenem a Michelle je jednoznačnou zárukou hlubokého příběhu, plného silných lidských osudů. Taky díky brnkálistům na šamisen si výlety do exotické Země vycházejícího slunce opravdu užívám, byť z mnou jmenované trojice, je čistokrevný Japonec pouze Ken. A romantička jako já si samozřejmě nejvíc užila závěr. Nevím, koho chválit víc, ale tady kralovala hlavně Ziyi. (27.04.2017)

Pravda je bohužel taková, že se v tom Rob Marshal dosti potácí a neví kudy kam. Daná látka, je totiž daleko silnější a hutnější, než je schopen zvládnout. Vzniká tak "slátanina", která disponuje několika citlivými záběry/scénami, avšak dost často to přebijí typický nádech hollywoodské vysokorozpočtové produkce. Výtvarná stylizace a vůbec celkové vizuální zpracování je ovšem naprosto dokonalé. Od kostýmů, přes dechberoucí exteriéry (točilo se výhradně v Los Angeles!) až po jasně oscarovou kameru, která se soustřeďuje především na detaily/makrodetaily a kameraman exceluje na plné čáře. Scénář je dost rutinní, ale to se dalo celkem i čekat. Výtečná kompozice Johna Williamse jen dotváří celkově příjemnou a dobře vystihnutou atmosféru. Jinak ovšem až na ojedinělé okamžiky studené jako psí čumák. (08.02.2006)